Posledný cisár

Je to príbeh absurdnosti a nespravodlivosti vládnutia jedného cisára, ktorý nemá šajnu o svete ako takom a využíva svoje kompetencie skrz svoje ego? Áno. Ničí ho takýto životný štýl osamelosti? Áno. Ako je možné, že niet na svete pokoja? Pretože každý sa chce pasovať za pánboha a chce zažívať pocit moci a nadradenosti. Prečo sú ľudia také svine? Pretože sú ľudia...Samotná cisárova prehliadka životom je napriek menším turbulenciam podaná komorne, zaujímavo, plynule. Hlavná postava kvôli spomenutým "cisárskym chybám narodenia a spomalenosti rozhodovania" nedovolí divákovi vzbudiť väčšie sympatie, ale čo je dôležité pre film, drží sa ho. Maskéri a kostyméri vyzdobili okolie sveta rovnako presvedčivo ako tomu bolo vo filme Amadeus. Johna Loneho môžeme teda vidieť hádam v 20-tich rôznych make-upoch. Občasné krížové členenie deja efektne dynamizuje to, čo v pomalších scénach uberajú statickejšie dialógy. Dej sa ale pri svojej dĺžke venuje rôznym väčším i menším detailom, mení charakterovú rytmiku konfliktov a necháva vynikať spomenutou vizuálnou stránkou. Nepolarizuje ani nehaní politické režimy, podáva surové fakty, ktoré naopak prekvapia svojou strihovou rýchlosťou. Symbolický záver v chráme v krátkosti zrekapituluje silu obsahu vďaka poetickej výstižnosti. Vo výslednom efekte ide o kruté posolstvo podané v okulahodiacej technickej štýlotvorbe. Spokojnosť. (12.04.2014)

Poslední císař Bernarda Bertolucciho se v mých očích, již od dob prvního zhlédnutí, jeví jako jeden z nejsilnějších životopisných filmů a nejspíš i jako jedno z vůbec nejlepších filmových děl všech dob. Dodnes neztratil nic ze své epičnosti. Vizuální kompozice a barevná pestrost, typická pro společná díla Bertolucciho a kameramana Vittoria Storara, podporuje dramatické vyprávění životního příběhu císaře Pchu-I(ho) a vytváří mimořádně působivou podívanou. Nejen vizuální působivost a výtvarná složka, počínaje nádhernými kostýmy a konče úchvatnou stylizací Zakázaného města, však dělají z Posledního císaře nezapomenutelné dílo světové kinematografie. Bernardo Bertolucci je režisérem velmi provokativních a společensky závažných filmů, v nichž se velmi často ukrývá i významná politická otázka (Konformista, 1900). V Posledním císaři ale Bertolucci dotáhl svou tvůrčí poetiku k absolutnímu vrcholu, respektive obešel vše, co do té doby natočil, zcela se odtrhl i od své domovské Itálie a vytvořil neobyčejné dílo. Z hereckých výkonů vyniká především skvělý John Lone, který "posledního císaře" ztvárňuje po většinu filmu - od svých dvaceti let až po neslavný konec v 60. let, již jako společenský vyhoštěnec, nenávratně poznamenaný svou císařskou minulostí. Mimořádný je ovšem i Peter O'Toole v roli Reginalda Johnstona, císařova britského učitele. Famózní hudba z pera tria Rjúičiho Sakamota, Davida Byrneho a Conga Sua je pak už jen jakousi zvukovou ozdobou celého snímku, avšak faktem je, že bez ní by byl jeho emoční dopad poloviční. Já sám považuji Posledního císaře za dokonalý příklad epicky vyprávěného životopisu, a zároveň v něm nalézám i silný přesah v podobě existenčních otázek. Příběh císaře, který si později kvůli moci komunistického režimu musel zaplatit za to, aby mohl po letech znovu spatřit svůj trůn, zůstává v Bertolucciho pojetí strhujícím a aktuálním dodnes. Nejlepší hodnocení! (23.07.2017)

Scénář: Mark Peploe, Bernardo Bertolucci .. Působivé vyprávění o osudech posledního čínského císaře. Po faktické stránce velmi obsažné, což zrovna mě vůbec nevadí. Někomu to možná bude kazit dojem stejně jako délka. Ke zpracování nemám co vytknout. Lepší než nedávná Indočína, po které přistupuji k podobným filmům s menším očekáváním. Zde možná ještě více chybí velké plátno k plnému zážitku/hodnocení.. (02.03.2005)

Suchá politická fakta a formální okázalost na úkor emocionálnosti příběhu. Přesně tak, jak jsem čekal. Některé části filmu jsou nepopiratelně dojemné ( především ten závěr ), ale celkově nemůžu říci, že by mě tenhle film chytl za srdce. Přesně tak, jak jsem čekal - 70%. V Indočíně se s podobným problémem vypořádali tvůrci lépe. Navíc příšerný televizní ořez mě otravoval po celý film. (02.03.2005)

Na otázku: "Co je to velkofilm?" jsou v podstatě dvě odpovědi. První, trochu dehonestující, by zněla: "Třeba Gladiátor." Druhá, do které nezahrnete ty "popcornové", ale především filmařské a umělecké kvality, by mohla znít: "Poslední Císař." Bertolucci natočil výtečný biografický film, co do výběru námětu i jeho ztvárnění, počítaje v to vše od hudby až po herce, které do svého díla obsadil, a to vše oděl do hávu skutečně nevídaných rozměrů. Takže proč čtyři? Úcta v tomhle případě nepramení ze srdce a navíc to stačí vidět cca jednou za deset let - narozdíl třeba od Kunduna. (02.06.2006)