Rok vdovy

Ačkoli vše začíná smrtí životního partnera a pokračuje vyřizováním pohřbu a pozůstalosti a frustrujícím zápasem s úřady, jde o drama emočně i barevně utlumené. Jednotlivé kapitoly končí náhle, bez pointy, protože první rok vdovství je pro Petru hlavně snahou nějak to všechno zvládnout, a tak vykonává jeden praktický úkol za druhým, některé opakovaně, protože jí nikdo nedal návod, jak žít po životě. Na truchlení, zpracování a přijetí ztráty ji nezbývá čas. Teplejší barvy a silnější emoce do filmu pronikají pozvolna, ale o to silnější katarze přichází v závěru, kdy si hlavní hrdinka konečně dovolí dát najevo radost, vztek i smutek, konečně dokáže kromě polských básní (jakýmsi refrénem vyprávění jsou Możliwości od Wisławy Szymborské) do slov a gest přeložit i svůj vnitřní nepokoj. Ten ovšem průběžně odrážejí různé externí „živly“: doutnající odpadkový koš, letní bouře, zkouška sirén... V mizanscéně se toho vůbec děje víc, než je v českých filmech, obvykle spoléhajících hlavně na slova, zvykem. Své sdělení nesou rekvizity, nasycené vzpomínkami na manžela, roční období i barva šatů. Nejvíc toho ale nakonec prozrazuje – i tím, co zůstává nevyjádřené – tělo a tvář vynikající Pavly Beretové, jejímuž prožívání je podřízen každý pohyb (rovněž skvělé) kamery Dušana Husára. Těch pár okamžiků, kdy je hrdinčina situace pojmenována příliš průhlednou metaforou nebo replikou, se v jinak vyrovnaném celku ztrácí. Rok vdovy je sociální/psychologické drama evropského formátu, které bych si klidně dokázal představit v programu Benátek nebo Berlinale. V českém kontextu je pak výjimečné jednak tím, že portrétuje silnou ženskou postavu (resp. tři, když vezmeme v potaz i dceru a tchýni), jednak otevřeností a detailností, s jakou ukazuje, že když jste na tom v Česku zle, (a)sociální systém vám moc nepomůže. 80% (10.10.2024)

Upřímně řečeno nevím, čím začít. Ten film je v mnoha ohledech výborný. V prvé řadě herecké výkony – Pavla Beretová v hlavní úloze, ale i všichni ve vedlejších úlohách hrají dle mého názoru velmi dobře a autorům se povedlo postavit velmi vyvážený casting, kde nikdo výrazně nevyčnívá, ani nepropadá. Pochválit je potřeba i organizaci, protože natáčet v průběhu celého roku hraný film není jednoduchá věc a tady to bylo z hlediska příběhu nutné. Jediné, co mě tak k filmu napadá, ani né jako kritika, spíš jako připomínka je skutečnost, že na filmu je dobře vidět, že autorka je původem dokumentaristka. Téma vdovství totiž režisérka snímá opravdu ze všech možných i nemožných úhlů, tedy jak z těch osobních, tak z pracovních, sociálních i co se týče např. úřadů. Nemyslím si, že je to nutně špatný přístup, jenom mám pocit, že v tomto případě je pak do pozadí zatlačen příběh, který ale vlastně tady není moc důležitý. Myslím, že se tady jedná o jeden z těch „nedějových“ filmů, kde nejde ani tak o příběh, jako o zachycení emocí, případně myšlenek. Zároveň vám ale jako divákovi nevadí, že nedostáváte klasické tříaktové vyprávění, protože film vás neustále zahrnuje velkou dávkou scén, které vám dovolí na vaši touhu po klasickém vyprávění zapomenout a nepustí vaši pozornost jinam. Abych byl fér, je pravda, že ono to celé dobruslí k jakémusi zvratu, nicméně ten je tak pomalý a neznatelný, že si jej skoro ani nevšimnete. Zato událostí, které musí hlavní hrdinka po smrti manžela řešit si všimnete určitě, a proto si myslím, že tady jde opravdu víc o emoce a myšlenku než atraktivní příběh. Více na kritiky.cz. (10.10.2024)