Ajantis

 

Průvodce vysvětluje Vilémovi, proč v jejich výchovném ústavu nepopřávají prostoru vedle mnoha jiných umění také umění dramatickému:

Na tento dotaz nesmíme zamlčet, že nic takového nenajdete v celé naší provincii, neboť drama předpokládá zahálčivý dav, ba snad dokonce luzu, a ta u nás není; takovou sebranku vyvádíme za hranice, pokud sama mrzutě neodejde. Buďte však ujištěn, že jsme o tak závažném bodě při obecné působnosti našeho ústavu také důkladně uvažovali; nenašli jsme však žádný úsek, všude vyvstávaly závažné pochyby. Kdo z našich chovanců by se s lehkým srdcem odhodlával vylhaným veselím nebo předstíranou bolestí budit v davu nepravdivý, okamžiku nepřiměřený cit, aby tak střídavě vyvolával zalíbení, vždycky pochybné? Shledali jsme, že taková tatrmanství jsou nadmíru nebezpečná, a nemohli jsme je spojit se svým vážným cílem.

 

(J. W. Goethe: Viléma Meistera léta tovaryšská. Praha: SNKLU, 1961, přel. Kamila Jiroudková, str. 258-259.)