AloeB

Nevidím tolik smyslu v hodnocení videoklipů, které jsou v podstatě jen famózně natočeným koncertem, ale Dancing Queen si to pochopitelně zaslouží. Po několika přehráních ji sice považuji za neskutečně jednoduchou, čímž ovšem vlastně dokazuje, jaká síla se v jednoduchosti dovede skrývat. Vždyť With a bit of rock music / Everything is fine a stačí jen Feel the beat from the tambourine, oh, yeah nebo tak nějak.

Z pořadu This Week jsem shlédl epizodu Remember Czechoslovakia, která poněkud nahodile upomíná dvě významné rány naší zemi v minulém století, Mnichovskou dohody a její následky v Druhé světové válce a následně Vpád vojsk Varšavské smlouvy do naší země. Epizoda je rozdělená na tyto dvě poloviny, je komentována příjemným hlasem Roberta Keeho a využívá černobílých archivních záběrů, u nichž jsem občas až žasl, kolik jich Britové v roce 1973 sehnali. Pohled cizí země nám dobře známé události příjemně zestručňuje a dává jim srozumitelný kontext - dovedu si představit je i dnes využít jako učební materiál pro studenty. Výklad se navíc příliš neliší od našeho školního učiva, zároveň se však mírně nebojí nedramatizovat události a podávat věci na pravou míru - ano, v tom pohraničí bylo těch Němců hodně, ano byl to problém, tohle ten Masaryk prostě nezvládl, smiřme se s tím! Na poměrně krátkém prostoru jedné hodiny je tak podáno mnoho informací a jmen, z nichž některé možná mohly být pro britského diváka zmatečné, ale mně jakožto Čechovi sloužil dokument jako příjemné osvěžení si těchto událostí. Obzvlášť zajímavé byly záběry z pražského jara a především plynulý přechod k jeho konci, dojemné byly záběry z Palachova pohřbu, na který došlo skoro tolik lidí jako na ten Masarykův, zvráceně jsem si vychutnal hřmotné tóny sovětské hymny hrané v pozadí, ale pravá slast nastala až při poslechu mnohem známější melodie, při níž jsem si takové to "Kdé domov můj, kdé domov můj..." začal zde o půlnoci prozpěvovat taky. Film má tak sobě i přes hrůzu popisovaných událostí (včetně obstojně vyslovených Lidic a Ležáků) velmi pozitivní energii, která souhlasí s motem Truth will prevail zmíněným na začátku. Úderné je i prostá zmínka v titulcích, že nemohou zmínit jména českých spolupracovníků na tomto snímku. Zpracování epizody mě navnadilo shlédnout ze zájmu i jiné epizody publicistického pořadu This Week, tak snad si na to najdu čas. Zatím uživatelům vřele doporučuji alespoň Remember Czechoslovakia.

Poměrně líně a kalkově z angličtiny (zřejmě) přeložený název Černá roucha je sice vševysvětlující (a do jisté míry funkční), ale zároveň se jím vytrácí poetický originální název Entre tinieblas, jehož význam je nejen mezi temnotou, falta de la luz, ale taky temnem a zlem v morálním slova smyslu, dle RAE doslovně oscuridad, falta de luz en lo abstracto o en lo moral, což vlastně dost cynicky popisuje charakter tohoto snímku odehrávající se mezi bizardní morálkou černých rouch jeptišek, mezi jimiž se skrývají mnohé podivné a do určité míry amorální živly. Tento snímek mě přesvědčil, jak moc je důležité se věnovat u Almodóvarových snímků větší pozornost a vnímat i sebehloupější detail (wow, jak překvapivé, jistě, ale jsou prostě filmy, nyní mluvím především o blockbusterech, jejichž syžet je zřejmý, často povědomě známý již před shlédnutím a není tedy třeba nějak výrazně vnímat), což je zřejmě chyba, kterou jsem u některých jeho snímků udělal (nejvýrazněji asi v La flor de mi secreto, možná i v Kice) a následně jim udělil horší hodnocení skrze pro nepochopení snímku - stále to sice považuji za relevantní hodnocení, protože přeci jen hodnotím mj. i emocionálně, nicméně bych tak možná mohl snímky pokládat za hodnotnější, kdybych se jim více otevřel. Toto se ostatně stalo v případě Entre tinieblas, někdo zde dokumentoval, že je nutné si před snímkem řádně šlehnout některý z produktů, který film tématizuje, já slabčácky pouze popíjel yerbu, nicméně klidně jsem film vnímal, zajímal se po postavy a sestavoval smysl fabule. Výsledek překvapil, protože i přes stigma rané Pedrovy tvorby, která je přeci jenom bizarnější, ne tak dramatická a méně přístupná (když to srovnám s poměrně divácky přívětivými díly jako La piel que habito, Hable con ella, Volver, možná i Todo sobre mi madre, jejichž vypravěčská struktura je výrazně lidštější), jsou Černá roucha velmi lidské a tematicky bohaté dílo, které je i přes zdánlivě naprosté popření křesťanských hodnot v jádru velmi křesťanské - vždyť je v jádru o přijetí bližního, o přijetí i těch nejmenších z nejmenších. Zároveň již avizovaným absurdním způsobem ukazuje pestrost řádových sester a prezentuje na nich, že nic není dokonale čisté a že pod černými rouchy se skrývají prosté věci jako touha, láska či autorka erotických příběhů s prozaickým jménem Concha. A taky, že si občas někdo v klášterní zahradě vychová tygra. Účelně výrazné a abstraktní vyobrazení obyvatelek kláštera ovšem církev nehaní, naopak k ní v režisérově duchu, který, ač progresivní a postmoderní homosexuál, obvykle zobrazuje církev nebo obecně víru, byť kriticky, ale s úctou (viz Dolor y Gloria, snad i La Mala Educación). Výrazné je to třeba v momentech, kdy režisér nechává své religioso postavy se do sebe zamilovat, zároveň je však nechává přijmout, že cítit lásku v černém rouchu není vůbec lehké. Scénou na konci hostiny (po naprosto skvělém hudebním čísle) pak (asi, co já vím) prezentuje striktně zbytečný diktát, který může pro mnohé institut katolické církve představovat. Inu, po celé této intepretaci zdůrazním, že Entre tinieblas není film pro každého (což je zároveň definice jeho režiséra), ale při soustředěném soustředění se v něm dá najít spoustu věcí, nad kterými přemýšlet.