Matty

Suverénně nejhůř napsaný a odvyprávěný studiový film letošního roku. A nejzbytečnější, protože se nezmůže na víc než na variování myšlenek z jedničky (v jistém ohledu je to spíš remake než sequel). V základu jde o ošklivě nasnimané vězeňské/soudní drama se všemi klišé uvedených subžánrů, na které jsou bez rozmyslu navěšována redundantní muzikálová čísla. Má to asi pět konců, jeden horší než druhý, žádnou plynulost a stejnou myšlenkovou a psychologickou hloubku jako úvodní animovaná groteska od Chometa, která je jediným zábavným segmentem jinak pekelně úmorné maškarády. 20%

Hypnóza začíná jako vztahovka jemně satirizující prostředí technologických startupů, aby postupně rozkvetla do nádherného cringe-festu à la Toni Erdmann, kdy se vám z přívalu nepatřičných sociálních interakcí kroutí prsty na všech končetinách. Režisér Ernst De Geer inscenuje trapno podobně suverénně jako jeho krajan Ruben Östlund. Jen až na pár momentů nezachází do podobných extrémů. ___ Co kdybychom dokázali, třeba pomocí hypnoterapie, uvolnit své vědomí spoutané společenskými konvencemi, zbavili se strachu, že ztratíme tvář? Tak jako se to podaří hlavní hrdince, která se po hypnóze vrací ke svému dětskému já, jehož uvažování není omezené rutinou a pravidly. Vše se pro ni stává hrou. Jenomže před sebou má důležitou prezentaci mobilní aplikace, kterou vymyslela se svým úzkostlivým partnerem. Ten očekává, že Vera bude při setkáních s mentory a investory ztvárňovat profesionální roli, tvářit se, že sleduje ušlechtilý zájem a chce stejně jako on zachránit (třetí) svět. Jenomže jí už nedává smysl být autentická jenom naoko, jenom tak, aby nepřekročila mantinely, v nichž jsou „přirozenost“ a „pravé já“ jen neškodná hesla ke zvýšení atraktivity produktu. Chce si hrát s imaginární čivavou, pít vodku s mlíkem a tančit do rána na hlasitou hudbu. Její oddanost hře zviditelňuje pokrytectví a upjatost ostatních postav, které své chování standardizovaly tak, aby mohly kariérně růst. Jejich imaginace mezitím atrofovala. Nabízí se proto otázka, kdo je ve skutečnosti hypnotizovaný, kdo se chová, jako kdyby nebyl sám sebou, ale otrokem norem a očekávání. ___ Hypnóza v zásadě – s menší filmařskou radikalitou – aktualizuje téma Trierových Idiotů. Přidává motiv performativního feminismu, korporátního virtue signallingu nebo moderního přístupu ke vztahům a duši, které se snažíme neustále optimalizovat stejně jako své pracovní projekty. De Geer ale k postavám oproti Trierovi nebo Östlundovi nepřistupuje pouze jako k objektům sociálního experimentu. Zajímají ho i jejich pocity, ne jen masky, díky čemuž film nakonec nejlíp funguje jako vztahovka, v níž je ultimátním projevem lásky přijetí partnera či partnerky ve všech jeho/jejích polohách. Včetně té úplně nejdivnější. Nebo nejvíc opravdové. 80%

Na jednu stranu celkem pokroková komedie, ukazující, jak nevstřícné a neférové je korporátní prostředí reaganovské Ameriky vůči ženě s dítětem, která musí podstupovat mnohem větší oběti než její ignoranští kolegové nebo neschopný partner. Současně je to film, jehož hrdinka proti diskriminaci na pracovišti nebojuje, ale neustále ustupuje. Odchází z firmy, odjíždí z města a ani v závěru, kdy je ve velmi výhodné vyjednávací pozici, se nesnaží změnit nespravedlivé systémové podmínky (nebo s nimi alespoň konfrontovat výlučně mužské vedení podniku). Nadto v sobě objeví mateřský instinkt, jehož zdánlivá absence je hlavním zdrojem humoru během první poloviny, a ještě se zamiluje do fešného doktora. Emancipační myšlenka, že i pro ženu je možné "have it all" (jak během večeře v úvodu říká její šéf), je tak servírována spolu s oslavou tradičních ženských rolí. Diane Keaton je každopádně skvělá v roli manažerky, která nepředstavuje chodící stereotyp, ale uvěřitelný mix zdánlivě neslučitelných vlastností (neurotičnost a chaotičnost, když jde o dítě, i cílevědomost a praktičnost, když dojde na byznys), a ani vizuálně nejde - oproti současným zástupcům žánru - o úplně tuctovou romantickou komedii, ve které by se střídaly jen záběry a protizáběry ve špatně nasvícených interiérech. 65%

Masterclass v příšerném přehrávání (Faye Dunaway sice hraje, jako kdyby ji posedl duch Joan Crawford, ale pro všechno to maniakální napodobování teatrálních gest se z jejího výkonu vytrácejí nuance, zůstává jen groteskní škleb). Tvůrci ani herci absolutně neznají míru. Emoce jsou od prvních minut vyhnané na jedenáct a stejně exaltovaný je i styl, kdy nejbanálnější slovní výměny probíhají v naléhavých detailech, kdy jen čekáte, že hercům explodují hlavy, a obyčejné scházení ze schodů v sobě má vážnost a vznešenost antické tragédie. Nejen hlavní hrdinka, pojatá malém jako hororové monstrum, ale celý film jako kdyby měl psychózu. Dramaturgie pak kulhá na obě nohy. Z velké části jde jen o sled totálně přepíčených scén, které by u takového Johna Waterse (který ten film miluje) byly záměrnou parodií (třeba zběsilé ničení záhonů s růžemi nebo hysterický záchvat kvůli drátěným ramínkům), ale zde jsou pojaté s naprostou vážností, bez špetky odstupu. Kvůli absenci pojiva, které by té kaskádě amoků dávalo smysl, a kvůli nulovému porozumění pro postavy ten film přitom nelze brát vážně ani jako charakterovou studii, ani jako zprávu o zneužívání dítěte. Jako životopis Joan Crawford to doufám nebere vážně nikdo, kdo vytrvá až do poslední scény, která jasně deklaruje, že film (i kniha, podle které vznikl) je pomstou dcery, kterou její matka vydědila (podstatná část věcí, které se ve filmu stanou, je prokazatelně nejen přitažená za vlasy, ale přímo vycucaná z palce, aby z toho Crawford vyšla jako co nejodpudivější kreatura). Vzhledem ke všemu uvedenému si ale lze Mommie Dearest vychutnat jako prvotřídní, ba jednu z nejlepších ukázek toho, co Susan Sontag popsala jako camp, tedy ve zkratce dílo tak intenzivně špatné a nadhledu prosté, v němž je všeho na všech úrovních tak nestoudně moc, až se stává zábavným a nezapomenutelným. A nehodnotitelným, protože by si stejnou měrou zasloužilo jednu i pět hvězdiček.

První Twister je pořád perfektní letní blockbuster, který nezestárl ani v akčních scénách, působivých hlavně díky zvukovému designu a dobře vykresleným postavám. Aktuální Twisters se na první dojem jeví jako pouhý povrchový update, s mladšími a hezčími herci, kteří vás přesvědčí, že i klimatologie může být hot. Prostředí je stejné. Znovu sledujeme dva týmy lovců tornád ženoucí se za bouřemi. Nebezpečné situace (a věda) zase slouží ke sbližování hrdinů. Akorát to tentokrát nejsou odloučení manželé (takže ani nejde o vyhrocenější variaci marriage comedy), ale zástupci dvou vzdálených světů, kultivovaná žena z města a halasný týpek z amerického jihu. Ukotvení v jižanských reáliích je pro příběh stěžejní, protože se kromě traumat překonávají i sociokulturní předsudky. Film implikuje, že bez spolupráce a bez vystoupení z pozice pouhých diváků vytvářejících exkluzivní obsah pro svůj YT kanál, nedokážeme čelit katastrofám (finále se výstižně odehrává napůl v kině, posledním útočišti před apokalypsou). Právě zápletku posunující proměna obou hlavních postav ze svědků v účastníky dění, kteří sledují kolektivní, nikoliv osobní zájem, mi přišla dostatečně ozvláštňující a emocionálně i intelektuálně stimulující, abych si film užil i se všemi jeho klišé, jako příjemně přímočarý katastrofický biják ze Spielbergovy školy. 75%

Chvílemi to působí jako když v lifestylovém časopise mezi reklamami na prosecco narazíte na článek „10 znaků, že máte problém s pitím“. Když využíváte reklamní estetiku a zároveň varovně poukazujete na to, jak reklamy na alkohol konotují luxus a takové potěšení, že váš šedivý život zaplaví syté barvy, je to trochu matoucí. Ale ten film není marný. ___ V životě hlavní hrdinky barev postupně ubývá, až převládnou odstíny zelené (návrat k sobě pak nepřekvapivě symbolizuje červená, barva života). Vývoj se zde podobně jako v melodramatech odehrává ne v psychologických hlubinách, ale hlavně na povrchu, ať jsou to barevné plochy, nebo tělo protagonistky se stále opuchlejší tváří a větším množstvím skvrn a podlitin. A podobně jako v melodramatu je Míšin pád fatalisticky ohlašován počínaje prvním záběrem (a pak ještě několika dalšími flashforwardy nebo setkáním s mužem bez domova). Jinak je život s alkoholem realisticky vyobrazen jako spirála, kdy člověk nedokáže uniknout závislostnímu vzorci a dokola padá do stejných sraček (a vůbec padá a zakopává... podobně často jako postavy v komediích Marie Poledňákové).___Jaké byly hrdinčiny predispozice k závislosti je naznačeno jedním krátkým flashbackem z dětství s alkoholickým otcem. Podobně se musíme domýšlet, z jakých poměrů vychází nebo co vlastně dělá za práci (peníze pro ni každopádně při stěhování do velkého bytu v centru Prahy ani jindy nepředstavují problém). Čili opravdu nejde o psychologické nebo sociální drama, ač v něm sem tam zasvítí nápadný signál, že alkohol představuje celospolečenský problém i kvůli normalizaci pochlastávání na oslavách, doma, po práci... Pro mě to byla v prvé řadě love story ženy, která volí mezi lahví vína a partnerem a nakonec – během posledního aktu, kdy se najednou děje strašně moc věcí naráz a celé je to absurdně zhuštěné – se lásku rozhodne věnovat především sobě. V tomhle příběh myslím i díky okleštění na ty nejtypičtější situace může být pro spoustu lidí z cílovky inspirativní. Zejména ve spojení s doprovodnou preventivní kampaní. 65%

Přes drobná oživení v podobě bizarních hraných scének a hravých koláží je to po většinu času formálně zaprděný fanouškovský dokument s mluvícími hlavami a plonkovými historkami z natáčení, ve většině ohledů tak opatrný, že by mohl kinodistribuci klidně přeskočit a být uvedený rovnou na ČT.

Kdybych za tenhle komentovaný sestřih novinových titulků a nepůvodních záběrů z živých sportovních přenosů zaplatil plné vstupné, cítil bych se dost ošizen. Jde o jednostrannou glorifikaci/(sebe)obhajobu prokládanou starým dobrým kydáním hnoje, kritickou ke všem, jen ne k samotné protagonistce, která se zas a znovu plačtivě staví do pozice oběti. Jak jinak, když je režisér/promotér zároveň agentem Soukalové. Člověk nemusí být vystudovaný psycholog, aby ho napadlo, že vztahy obvykle takhle schematicky nefungují, že není jen čisté dobro a absolutní zlo, ale budiž. Při stominutové stopáži a prvoplánovém zapojování sentimentální hudby to ovšem vede k extrémní monotónnosti a nevkusnému kýčaření. Celé je to navrch, snad vyjma slz v autě, okatě fejkové, naskriptované, bez autenticky působících výroků a situací – jak ironické u filmu, který má v podtitulu slovo „pravda“. Poslední půlhodina, kdy už není moc o čem vyprávět, je pak z velké části jen bezobsažným ředěním onoho hustého, lepkavého koncentrátu. Díky alespoň za nechtěně wtf momenty, třeba mluvící hlavu Krause, který (zrovna on!) se moralistně vymezuje vůči novinářským hyenám. Pro VoD platformu cílící na nejnižší společný jmenovatel jde ale o adekvátní výplň, která svým nápadně bulvárním nábojem zřejmě přitáhne dost pozornosti, aby se producentům vyplatilo natočit příště stejně plonkové promo jinému sportovci nebo sportovkyni. 20%

Padesát odstínů šedi, ale trochu jinak. Režisérka Sam Taylor-Johnson a scenárista Matt Greenhalgh mohli z osudu Amy Winehouse vytěžit emotivní drama o slávě, závislostech, voyeurismu nebo přehnaných nárocích na to, jak by se slavné ženy měly chovat a vypadat (hlavně spořádaně). Místo toho se rozhodli naprosto tuctovým, šedivým způsobem vyprávět sladkobolnou báchorku o nešťastně zamilované holce, co chtěla být mámou (což je její hlavní touha a nejzranitelnější bod). Samotnému procesu skládání a nahrávání hudby je věnováno minimum prostoru, snaze o pochopení hlubších příčin toho, proč měla Amy predispozice k závislostem jakbysmet (ne, fakt si nemyslím, že to bylo kvůli zlomenému srdci a smrti babičky). Jako kdyby to ani nevzniklo kvůli fanouškům a Amy. Hlavním smyslem díla se zdá být očištění jména dvou mužů, kteří oportunisticky zneužívali zpěvaččiny zranitelnosti a měli podíl na jejím tragickému konci. Zde se - minimálně vůči protagonistce - chovají příkladně, s až přehnanou starostlivostí (pro srovnání si stačí pustit dokument z roku 2015). I když si odmyslíme eticky sporné retušování skutečnosti a svalování viny na oběť a její impulzivní chování, zůstane Back to Black zbytečným, ve všech směrech (bohužel vč. hereckého výkonu Marisy Abely) podprůměrným filmem. Hloubku a opravdovost získává jen jednou, během závěrečných titulků, ke kterým Nick Cave procítěně zpívá svou baladu Song for Amy. 40%

Film připomínající hyperaktivní dítě, které měli ve střídavé péči Guy Maddin, Buster Keaton a Tex Avery, ale jakýkoli příměr nevystihne originalitu a zběsilost té neskutečné smršti praštěných gagů, herních mechanismů (ke kterým patří chvílemi frustrující opakování a variování) a DIY estetiky. Co záběr, to vtip. Většinou hit, občas miss. Není to dokonalé, tak jako nejsou dokonalé filmy od Pythonů, ale i proto by se z toho jednou mohl stát kult. 90%