Matty

Suverénně nejhůř napsaný a odvyprávěný studiový film letošního roku. A nejzbytečnější, protože se nezmůže na víc než na variování myšlenek z jedničky (v jistém ohledu je to spíš remake než sequel). V základu jde o ošklivě nasnimané vězeňské/soudní drama se všemi klišé uvedených subžánrů, na které jsou bez rozmyslu navěšována redundantní muzikálová čísla. Má to asi pět konců, jeden horší než druhý, žádnou plynulost a stejnou myšlenkovou a psychologickou hloubku jako úvodní animovaná groteska od Chometa, která je jediným zábavným segmentem jinak pekelně úmorné maškarády. 20%

Hypnóza začíná jako vztahovka jemně satirizující prostředí technologických startupů, aby postupně rozkvetla do nádherného cringe-festu à la Toni Erdmann, kdy se vám z přívalu nepatřičných sociálních interakcí kroutí prsty na všech končetinách. Režisér Ernst De Geer inscenuje trapno podobně suverénně jako jeho krajan Ruben Östlund. Jen až na pár momentů nezachází do podobných extrémů. ___ Co kdybychom dokázali, třeba pomocí hypnoterapie, uvolnit své vědomí spoutané společenskými konvencemi, zbavili se strachu, že ztratíme tvář? Tak jako se to podaří hlavní hrdince, která se po hypnóze vrací ke svému dětskému já, jehož uvažování není omezené rutinou a pravidly. Vše se pro ni stává hrou. Jenomže před sebou má důležitou prezentaci mobilní aplikace, kterou vymyslela se svým úzkostlivým partnerem. Ten očekává, že Vera bude při setkáních s mentory a investory ztvárňovat profesionální roli, tvářit se, že sleduje ušlechtilý zájem a chce stejně jako on zachránit (třetí) svět. Jenomže jí už nedává smysl být autentická jenom naoko, jenom tak, aby nepřekročila mantinely, v nichž jsou „přirozenost“ a „pravé já“ jen neškodná hesla ke zvýšení atraktivity produktu. Chce si hrát s imaginární čivavou, pít vodku s mlíkem a tančit do rána na hlasitou hudbu. Její oddanost hře zviditelňuje pokrytectví a upjatost ostatních postav, které své chování standardizovaly tak, aby mohly kariérně růst. Jejich imaginace mezitím atrofovala. Nabízí se proto otázka, kdo je ve skutečnosti hypnotizovaný, kdo se chová, jako kdyby nebyl sám sebou, ale otrokem norem a očekávání. ___ Hypnóza v zásadě – s menší filmařskou radikalitou – aktualizuje téma Trierových Idiotů. Přidává motiv performativního feminismu, korporátního virtue signallingu nebo moderního přístupu ke vztahům a duši, které se snažíme neustále optimalizovat stejně jako své pracovní projekty. De Geer ale k postavám oproti Trierovi nebo Östlundovi nepřistupuje pouze jako k objektům sociálního experimentu. Zajímají ho i jejich pocity, ne jen masky, díky čemuž film nakonec nejlíp funguje jako vztahovka, v níž je ultimátním projevem lásky přijetí partnera či partnerky ve všech jeho/jejích polohách. Včetně té úplně nejdivnější. Nebo nejvíc opravdové. 80%

Na jednu stranu celkem pokroková komedie, ukazující, jak nevstřícné a neférové je korporátní prostředí reaganovské Ameriky vůči ženě s dítětem, která musí podstupovat mnohem větší oběti než její ignoranští kolegové nebo neschopný partner. Současně je to film, jehož hrdinka proti diskriminaci na pracovišti nebojuje, ale neustále ustupuje. Odchází z firmy, odjíždí z města a ani v závěru, kdy je ve velmi výhodné vyjednávací pozici, se nesnaží změnit nespravedlivé systémové podmínky (nebo s nimi alespoň konfrontovat výlučně mužské vedení podniku). Nadto v sobě objeví mateřský instinkt, jehož zdánlivá absence je hlavním zdrojem humoru během první poloviny, a ještě se zamiluje do fešného doktora. Emancipační myšlenka, že i pro ženu je možné "have it all" (jak během večeře v úvodu říká její šéf), je tak servírována spolu s oslavou tradičních ženských rolí. Diane Keaton je každopádně skvělá v roli manažerky, která nepředstavuje chodící stereotyp, ale uvěřitelný mix zdánlivě neslučitelných vlastností (neurotičnost a chaotičnost, když jde o dítě, i cílevědomost a praktičnost, když dojde na byznys), a ani vizuálně nejde - oproti současným zástupcům žánru - o úplně tuctovou romantickou komedii, ve které by se střídaly jen záběry a protizáběry ve špatně nasvícených interiérech. 65%