Farárov koniec

Tuším třetí zhlédnutí, cca po dvaceti letech; tenkrát v prvních letech po revoluci silnější zážitek, dnes lehce zaskočen množstvím prototroškovského jednoduchého až primitivního humoru, nezapravenými dějovými a stylovými švy (viz gudaulin) i závany samoúčelného hračičkovství ve struktuře (dobře vystihla před půlkou svého komentáře belldandy). To hlavní ale oslovuje pořád – souboj „církevního tmářství“ v osobě Brodského falešného faráře-realisty („lidi jsou v podstatě zlí, mají jenom své dobré vlastnosti“) a „vědeckého materialismu“ ztělesněného Libíčkovým dobrosrdečným partajníkem-idealistou („lidi by se měli mít rádi“), nevykořenitelnost člověčí potřeby duchovní autority s osobním rozměrem („zkuste někdy udělat něco ne pro všechny, ale pro někoho“) a za mě nejvíc Brodského vnitřní konflikt (co začíná jako neschopnost odmítnout naléhání, futrovaná trochou marnivosti, mění se v poslání a současně z pohledu oficiálních církevních struktur v čím dál strašlivější herezi – a co si s tím teď má nebohá věřící dušička počít?). Nejsou to Všichni dobří rodáci ani Den sedmý, osmá noc, ale stejně je to osobitý obraz své doby, který má pořád co říct. (23.09.2016)

Taková zábavná fraška o jednom zbožném kostelníkovi, který by rád, ač je sám velký hříšník neboť na jeho duši leží velká lež, pomáhal jiným hříšníkům k očistění. Vesnice, kde se chtějí všichni upřímně polepšit, je jako stvořená pro faráře tohoto typu. Komediální rovina filmu je základem kvality, nechybí absurdní výjevy (stavění rozhlasu, nebo stále uniformovaný Jan Schmid) výborné dialogy kantora s farářem a samozřejmě jemné zamotání děje, ať je to fraška se vším všudy. Evald Schorm si mě absolutně získal svojí povídkou Dům radosti se sbírky Perličky na dně od té doby, je pro mě vlastně povinností vidět z jeho tvorby co se dá. I po dalším filmu však zůstává ona povídka na mém pomyslném vrcholu kvality E.Schorma. (21.01.2013)

„Ale dyť hřeším jenom jednou. Od rána do večera.“ Půvabná satira, u které se člověk docela dost zasměje, ale přijde samozřejmě i na vážné chvíle, a to hlavně směrem ke konci (přestože ve vzduchu je cítit lehké dusno v podobě přítomnosti tajné policie už od začátku filmu). Divák fandí falešnému faráři, doufá, že nebude prozrazen a zároveň si užívá jeho mini-souboje s přísně ateistickým kantorem, stejně jako jeho denní utrpení v podobě vědomé svatokrádeže. Mě osobně nejvíce pobavila pasáž, ve které hlavní hrdina obírá babičku při Oku o pětníky a později hromadu cenností. Štval mě akorát celý ten jarmark, který zbytečně zdržoval od toho důležitého a pak postava Majky, která byla opravdu na zaškrcení. Líbil se mi naopak konec, i když smutný. Celkově hodnotím silnými 4*. „Ale já vám řeknu jedno. Ta stříkačka je tu proto, aby kdyby někoho napadlo nějaký požár založit, aby ho varovala. Lidé se mají mít rádi! A jeho počínání by bylo marné. U nás už nikdy žádný požár nebude! Záštitou toho je nám na věčné časy tato krásná naše stříkačka.“ – „Hoří, hoří!“ (23.08.2013)

Fantastičtí Brodský a Libíček. Kontrast víry kostelníka a "rozumného" uvažování učitele. Myšlenky, že ušpinit si ruce pro blaho všech přeci není nic špatného, nebo si je ušpinit jen trochu, nebo si je ušpinit a pak říct, že jste to tak vlastně nechtěli, jsou stále aktuální a měli by být ukazovány jako varování před totalitou a "všeobecným" blahem. (01.04.2013)

Klasika v podání Evalda Schorma, našeho jistě nejoriginálnějšího filmového režiséra minulosti. Netvářil se prostě tak, jak potřebovala doba, ale zachytil pravdivý odraz doby na obyčejných lidech a jejich individuální komické i tragické životy. Dialogy kostelníka as. faráře s učitelem a předsedou komunistů jsou skvostem českého dialogového nebe u filmu.!!! (03.12.2009)