Antonyho šance

Antonyho šance dobře dokumentuje takřka diametrální rozdíl mezi kinematografií 70. a 80. let. Zatímco to první období patřilo zčásti normalizačním agitkám, které socialistická produkce chrlila na diváky po desítkách ve snaze umrtvit jejich umělecké cítění a vkus a též je přinutit zapomenout na některé aspekty novodobé historie (případně je přinutit vzpomenout si na ně poněkud jinak tím způsobem, že jim bude až do úmoru opakovat svoji verzi), osmdesátá léta přinesla jistou uměleckou obrodu, která se projevila i zobrazovanou kritikou tehdejší společnosti. Není náhodou, že Antonyho šance připomíná skvělý film Bony a klid. Olmer uměl zobrazovat "nahou" společnost se všemi jejími patologickými prvky - chudoba, beznaděj, špína, kriminalita, sex za peníze i příšerný módní vkus (haha), vše podávané v ubíjejícím uniformním kabátku tehdejší bezkrevné, "panelové" společnosti. (Nejen) v jeho filmech již nejsou deklasované živly pouze nepřáteli, ale jsou i hlavními postavami, tudíž někým, kdo je tady s námi, proti komu nelze jen bojovat a koho již nadále nelze ani ignorovat, jsou produktem neschopného režimu, který odmítá přiznat sobě i okolí fatální chyby; ze zničeného Antonyho se rázem stává antihrdina, který do třídní společnosti nezapadá a ona ho vlastně ani nechce přijmout, neboť je nejen případem pro psychiatrii (s čímž měl socialismus vždy potíže se srovnat), ale též beznadějným idealistou, který touží po něčem, co mu nikdo není schopen nabídnout - po rodině. Jeho snahy stále narážejí, přičemž jediným útočištěm se paradoxně zdá být rodina jiná, kterou neustále odmítá, neboť není jeho vlastní. Slavná teze "já chci, ale nemohu, nelze toho dosáhnout" zde nabývá širších významů a jde hluboko do nitra tehdejších nesvobodných poměrů uvnitř všeubíjející rovnosti. Jedním z hlavních lákadel je pro mne výkon Veroniky Jeníkové, která se filmem probíjí podobně jako hlavní hrdina a též chce něco, co jí společnost není schopna dát. Olmer uměl točit, což dokázal několikrát. Bohužel to, co pro něho dlouho bylo jen vedlejším tématem a účinným nástrojem vyprávění, se pro něho v 90. letech stalo tématem hlavním a hlavní osou vyprávění, což se v jeho tvorbě spolu s tvůrčí vyčerpaností ukázalo jako zcela fatální. (07.11.2013)

S potěšením jsem uvítala, že televize tento film opětovně uvedla. Ráda jsem si jej připomenula. Již při svém prvním uvedení mne zaujal svou opravdovostí a vystižením jakési beznaděje a životní šedi, k čemuž přispělo i obsazení neznámého, ale typově odpovídajícího Luboše Veselého do titulní role. Autenticita prostředí v němž se natáčelo, realita životních situací, hudební složka, působivá kamera a taky uměřené ženské herecké výkony pozvedají tento film vysoce nad průměr Olmerovy tvorby. (06.11.2013)

Reziser Vit Olmer este v 80. rokoch za hlbokej normalizacie vedel tocit filmy. Niektore boli kvalitne /Bony a Klid/, niektore vyslovene priemerne. Antonyho sanca je len takym priemerom, ktory ale hned vyfuci do prazdna. Oplati sa to obcas pozriet, lebo zhorsenie tvorby Olmera prislo az v 90. rokoch. 50 % (05.11.2013)

Tohle bylo docela zajímavé sociální drama točené v nezaměnitelných socialistických kulisách. Ono v tu dobu bylo vše takové polorozpadlé, leta neudržované, ale to prostředí kolem ajznboňáků a ČSD, tam to bylo snad nejmarkantnější. A jako tečka na závěr, krcálek u trati pod Nuselákem, kde každý vlak rozvibroval nejen kredenc se skleničkami, ale celý barák... Veselý za mlada na mne působil velice sympaticky a mám ho rád i jako současného herce. Bohužel ta jeho postava mi přišla opravdu naivní a některá jeho řešení jsem úplně nechápal. Ale snad za to mohla ta mladost, nezkušenost a i traumatický zážitek. Je zajímavé, že ač v obsahu uveden, nikde jsem si nevšiml Jiřího Bartošky. Kdo chce vidět pořádné socialistické drama zkrátka a dobře ať sáhne po tomhle filmu. Jak retro to působí až neskutečně. Dávám za 4 ukradené bedny s elektronikou SHARP. * * * * (11.02.2020)

Šedivý příběh šedivých lidí, z šedivých let osmdesátých. Ve filmu se toho z lidského hlediska děje poměrně hodně, celé je to ale natočené tak nějak šedivě, nikoli ale nezajímavě. Úvodní scény jsou dosti zkratkovité, další příběh ale už má logiku, spád i nutný vývoj, kdy jen očekáváte, kdy se hlavnímu hrdinovi zhroutí jeho svět. Konec příběhu mě ale mile překvapil. Příprava na Bony a klid jako vyšitá. (03.11.2013)