Povraz

Hitchockovo divadlo smrti je lákadlom pudovej obsesie a magického žriedla krvavých predstáv. Divadelná hra Rope (alebo aj Rope's End) Patricka Hamiltona z roku 1929, ktorej býva prisudzovaný žáner thriller, stála na rovnakom princípe - javisková opona padla až v samom závere. Vo filme sa musel Hitchcock podriadiť technickým podmienkam a natočil ho ako zdanlivo celistvý neprerušovaný záber (David Bordwell si určite nenechal ujsť možnosť upozorniť na to, že ním v skutočnosti nie je). Jednota deja, miesta a času je dodržiavaná s rovnakou pedantnosťou, ako na divadelných doskách. Leitmotívom je pokus o dokonalú vraždu, ktorý je taktiež experimentom, vykonaným postavami z akademického prostredia. Príbeh obsahuje viacero chýb, no je zaujímavé naň hľadieť v porovnaní s detektívnymi príbehmi z pera sira Arthura Conana Doylea. Akt vraždy je sprevádzaný až okultnou posadnutosťou predstavami umeleckého činu, inzerovaného Brandonom, ktorý v mnohom pripomína Sherlocka Holmesa. Je inteligentný, má asociálne sklony, vášeň pre praktické aplikovanie teoretických problémov a sofistikovanosť v ich prevedení. Sám seba považuje za čosi viac, nadčloveka, no ako každý, i on má svoje chyby. Profesor Rupert Cadell zdieľa titul s Moriartym, Holmesovým nemesis a je tiež človekom, ktorý sa drží v úzadí a na scénu vstupuje až neskôr; predovšetkým je však inšpirátorom zločinu, ktorého vplyv pohltil jeho vykonávateľov. Philip je naopak tou rozbuškou, ktorá v Hitchcockových filmoch vybuchuje pri zrážke racionálneho a iracionálneho konania postáv a bortí rafinované plány uhladených antagonistov. Film pôsobí na diváka podvratne až perverzne centralizovaním na sledovanie udalostí z pohľadu antihrdinov, pričom prvý záber z "miesta činu" zobrazuje samotnú vraždu, a ich úvahami nad zločinom. Ešte experimentálnejšie sa javí film z toho dôvodu, že je prvým Hichckockovým farebným zárezom a prakticky bez nondiegetickej hudby. 90% (17.12.2014)

Existuje vůbec způsob, jak ospravedlnit vraždu? Na tuto otázko se snaží odpovědět tento film. Celé to působí dost minimalisticky, protože se film odehrává pouze v několika místnostech. Dva kamarádi tak nějak z legrace (nebo vzrušení) zabijí jiného kamaráda. Poté uspořádají v tom samém bytě večírek. Vzrušení z dopadení je opravdu baví a vše může každou chvíli prasknout, nervozita pracuje. Podaří se některému z pozvaných jejich čin prokouknout? James Stewart tu předvádí skvělý výkon jako vždy. I přes krátkou stopáž je snímek dost nabitý a zajímavě pracuje s kamerou. "Kde je David?" (10.10.2019)

Provaz považuji za jeden z nejlepších filmů Alfreda Hitchcocka. Ten dokázal konverzační hru odehrávající se v jediné místnosti natočit svižně a na dobu svého vzniku i velice progresivně. Největší zásluhu na tomto má velice vydařená kamera, protože některé záběry a švenky považuji s ohledem na dobu vzniku za geniální. Dobrému dojmu pomáhá i velice charismatické herectví Jamese Stewarta. (23.05.2011)

Wow wow wow! Bál som sa, že to bude príliš strnulé a divadelné, no ostal som unesený. V (ak som dobre počítal) štyroch záberoch, bez hudby, so skvelými dialógmi a geniálnymi hercami vygradované napätie do neúnosna. James Stewart je úplne bohovský, no podobne exceluje aj ústredné duo Dall/Granger, dokonalo stvárňujúce dva extrémne protipóly vrahov. Lahôdka! A tá kamera je famózna!!! (19.07.2014)

Provaz je se svou reflexí nacismem zneužité Nietzscheho teorie o nadčlověku skvělým potvrzením mé hrubé teze o tom, že každá filozofie je potenciálně nebezpečná, ale smrtící se stává až v případě, že je špatně vyložena či naopak dokonale pochopena, resp. filozofie je vždy taková, jakou ji chceme mít. Samozřejmě, to co dělá legendární Provaz Provazem není pouze otevřený myšlenkový přesah, ale především mistrovsky vybroušené dialogy překypující cynickými narážkami, tisíci tisíckrát rozebíraná režie, tj. Hitchovo rozhodnutí natočit film, který by byl zrcadlem divadlu a doslova vypadal jako nepřerušovaný provaz vnitrozáběrové montáže (nebýt nutnosti utnout obraz po odvinutí desetiminutové cívky, věřím, že by se pokusil natočit vše v jediném záběru), ale i jednoduše geniální příběh, jehož největší napětí a nejistota pramení z faktu, že od samého počátku víme, kdo a co a proč a jak. Jak dokládá Provazem provázaná pasáž ze slavné knihy Rozhovorů, sám Hitchcock nebyl s výsledkem nikdy spokojen a celý počin považoval za nepodařený experiment a omyl. Otázkou zůstává, jestli právě takový postoj autora není tou nejlepší referencí, jaké se může podobně mistrovskému a nadčasovému dílu dostat. Projev božského Jamese Stewarta nepočítám. (17.01.2009)