Manéže

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A musím říci, že té odporné tchýni, která jako zbraň používala smích, jsem onen úžasně trpký konec přála z celé duše. Blier je tentokrát zastíněn výkonem Signoretové, která předvádí mladou bezohlednou frajli s neskutečnou přesvědčivostí. Blierův ťulpas je nejzajímavější v závěru, kdy se změní v rozhodného muže činu. Dlužno podotknout, že jak SIgnoretová, tak Blier velmi přesvědčivě ztvárňují pár s velkým věkovým odstupem, ve skutečnosti je dělilo pouhých pět let a dva a půl měsíce. (18.06.2011)

Psychologické drama jako řemen.. Majitel jezdecké školy se ocitá v nemocnici u lůžka své těžce zraněné manželky, pláče a prosí o její život.. V tu chvíli netuší, co všechno se stalo za jeho zády.. Jakmile dorazila tchýně a začala postupně odkrývat karty, mně se dělalo mdlo, mrazilo v zádech a v duchu jsem si říkala, že takové dvě pijavice se jen tak nevidí.. Simone Signoretová opět výborná, ona i tu odpornou mrchu zahraje bravurně a líbil se mi i Bernard Blier v roli milujícího manžela.. V závěru však v sobě našel dostatek sil k rozhodnutí.. (04.08.2024)

„Aká matka, taká Katka, a k tomu vskutku i jeden pomerne dosť naivný a uplakaný blbec, ktorý následne nazeral na svet prostredníctvom ružových okuliarov, extra naviac!” • V tomto prípade teda určite ani toto ["hnilé"] jablko príliš ďaleko od stromu nepadlo, keďže mater s dcérenkou boli navlas rovnakými strigami, čiže tým pádom si mohli kľudne medzi sebou iba akosi navzájom pogratulovať v tom zmysle, aké mimoriadne odpudivé a vypočítavé zmije sa z nich napokon vykľuli, najmä predstaviteľka Dory v podaní navonok síce očarujúcej, ale vo vnútri obzvlášť skazenej Simony Signoretovej v jednej zo svojich naprosto ikonických úloh, na ktorú sa v žiadnom prípade vôbec nezabúda, i keď aj k jej stvárneniu by som mal niekoľko určitých výhrad, predovšetkým, že mala neustále nastavený len jediný výraz tváre, z ktorej sa dalo toho veľa vyčítať, a to v priamej spojitosti na umelú afektovanosť zo strany Jane Markenovej, ktorá stvárňovala jej osedlanú mať so zmyslom pre dokonalú manipuláciu svojej dcéry, pričom by som asi podotkol i to, že sa v podstate manipulovali vzájomne, uprostred ktorých stál či miestami aj sedel, akýsi jazdecký inštruktor, čo prišiel so slzami v očiach do špitála, kde mu postupne jeho podarená svokra čoraz viac a viac, začala otvárať zalepené oči, ktoré potom tak extrémne doširoka vypliešťal, že by mu azda už išli pomaličky i z očných jamiek vypadnúť, tak sa čudoval nasledujúcim súvislostiam, až im takmer nemohol ani uveriť, čo sa to vlastne všetko v Dore skrývalo...? • Roztržitá štruktúra daného, melodramatického titulu, mi rozhodne trocha prekážala, pretože ponúkala neúrekom jednotlivých úlomkov, z ktorých som si mal akože poskladať hotový t-v-a-r, a viacej už ani nepapuľovať, no nie úplne vždy to bolo i možné, podotýkam → povedzme, ak by trebárs Robert [Bernard Blier] po úvodnom príchode do prostredia „bielych plášťov,” nepoužíval zbytočne veľké množstvo útržkovitých spomienok na predchádzajúce, zahmlené udalosti, ale by sa na túto "krízu" v manželskom zväzku/vzťahu, vzápätí nazeralo celkovo bez servítky ← v neprerušovanej línii niekdajších situácií, kedy by nenaskakovali samé flashbackové vsuvky, ktoré predsa predstavovali rušivé elementy, tak pevne verím tomu, že práve vtedy by malo toto dielo oveľa pevnejšiu kostru, bez akéhosi dodatočného smútku nad nevyužitým potenciálom, ktorý sa tu podľa mňa v skutočnosti skrýval, no francúzsky autor v podobe - Yvesa Allégreta, to zrejme nedokázal plne zúžitkovať; chcelo by to postaviť celkom nové základy scenára, a stavať na inom type pôdorysu. (03.08.2024)

Dvě manéže; jedna koňská a jedna lidská. Nebo také jedna varianta syndromu "Ema (Bovaryová)", žijeme přece ve věku syndromů, ať už jsou pojmenovány podle jmen či podle míst. Uvedené recenze se pídí po tom, zda Signoretová hraje lépe než Blier. Ale to je bezpředmětné, žena má víc prostoru, u těchto dramat to tak mkusí být, žena musí hrát prim. Samozřejmě určitou dobu, ne celou dobu - to také patří k syndromu Ema. Nedávno jse se díval na Mauriacovu "Thérèse Desqueyroux", i ta patři do tohoto spolku. Hlavním zločinem těch tří je jejich povrchnost, nezájem se něco učit, umět, či se alespoň něčím vážně zabývat. A bez práce nejsou koláče, bez práce je destrukce a zločin. - Ostatně bavíme se tu o Signoretové a Blierovi, ale bez odporného kvákání jeho tchýně Jane Markenové by to stejně nebylo ono. (21.09.2023)

"Jsi zamilovaná?" "Jak to poznám?" "Jsi s mužem a nemyslíš na prachy." Retrospektivně vyprávěné příběhy mají tu nevýhodu, že člověk ví, kam vše bude (minimálně do jistého bodu) směřovat. V případě tohoto dramatu o dvou zlatokopkách (atraktivní Doře a její matce), kterak napálily jednoho důvěřivého postaršího chlápka, jsem si od začátku říkal, kdo je vlastně větší blázen. Zda dotyčný muž, "zamilovaný jako student", nebo matka dotyčné Dory, když se rozhodla do všech podrobností vylíčit to jejich nechutně vypočítavé chování a přiznat se ke všemu tomu ohavnému cynismu. Ač byly všechny ty retrospektivy velmi zajímavě natočené, musím říct, že mi nepřišlo moc věrohodné, že minimálně ona matka neměla trošku toho zdravého rozumu, aby si nechala "pootevřená vrátka" pro případ, že by to její dcera nakonec přeci jen přežila. Samotný závěr tak vlastně pro mě nebyl vůbec překvapivý, protože poté, co se onen muž (určitý výborný Bernard Blier) dozvěděl, jakého "hada si to hřál po celou dobu na prsou," nemohl nakonec zareagovat jinak. Zpracování onoho příběhu "starého jako lidstvo samo" tak určitě oceňuji, ale jinak za mě jen slabý průměr. (08.08.2024)