Hladová srdce

Ľudia ako Mina, všetci pojedači placenty, popíjači sava, antivaxeri a podobná ľudská špina, by mali mať zakázané deti vôbec splodiť, nie ich ešte vychovávať. Pred pár dňami akurát zomrel štvorročný chlapec. Mamina sa radila na facebooku s antivaxermi a tí ju presvedčili, aby mu nedávala lieky. Zomrel na chrípku. Na rovinu? Neužil som si to. Ani neviem ako kto hral. Verím, že dobre. Škoda, že vás to nenechá sa sústrediť na nič iné ako rozmýšlať, akou najbolestivejšou smrťou by mala byť zavraždená hlavná ženská hrdinka. Napadlo ma ubodanie. (11.02.2020)

Propojení způsobu snímání a obsahu/ději i žánru filmu je perfektní, jediné výrazné zaškobrtnutí na celém filmu je pro mě nesmyslná snaha autora doříkávat. (spoiler) Monolog matky ve vězení se stává naprosto nadbytečným a vlastně trochu otravným, všichni přece víme, proč udělala to, co udělala. Nebezpečí závěrečné otravy. (11.07.2015)

Po úvodní excelentní scénce na záchodcích získá člověk pocit, že teď se konečně trochu pobaví, ale ta byla bohužel jen jedna. Pak nastupuje zcela jiný žánr - táhlé a drásající cosi, co nedokouká asi každý. Nedávno jsem viděla Osamělost prvočísel a Hladová srdce mi přišla jako regulérní druhý díl právě "Osamělosti". A to nejen díky podobné dvojici (Alba Rohrwacher ostatně hrála obě role). U Alby bych se zastavila - je to typická antihvězda - již v Osamělosti prvočísel mě děsně štvala a řekla bych, kdyby roli dostala jiná herečka, mohl být film lepší. Na roli "neobvyklé" Miny, jak o ní diplomaticky smýšlel její milující manžel, se však hodila až nebezpečně - téměř v každém záběru jste měli chuť jí ublížit. Opravdu se na to nedívalo snadno - scénář byl trochu šablonovitý, vlastně všichni se tam chovali dosti papírově, ale aspoň se tvůrci snažili přinést důkaz, že mezi alternativním (tzv. "zdravým") životním stylem a psychiatrickou diagńozou vede někdy jen velice tenoučká hranice. (12.04.2016)

No uf... Mám za sebou dva poměrně dost drsné filmy, ale tenhle byl o poznání víc drsnější - a přitom oba ty filmy dokázaly zapůsobit bez jakýchkoli explicitností. A u Hladových srdcí si toho cením o to víc, jelikož zpracovává vyloženě odporné téma - u kterého se navíc divím, že v dnešní době, kdy jsou poměrně in všechny veganské-ezo-new age věci... Jude a Mina se poznali snad tím nejnepravděpodobnějším způsobem, začali spolu chodit, Mina otěhotněla, oba se vzali a Mina se začala dost zajímat o alternativní výchovu svého dítěte. A to u ní propuklo v šílenství a brání svému dítěti jíst skoro všechno, protože je to podle ní jed. Děcko je tedy v sedmi měsících echt podvyživené a ačkoli se s tím Jude snaží něco dělat, pod vyděračským manipulativním psychoterorem Miny nemá moc šanci. Kromě trefné kritiky toho nejextrémnějšího s čím fanatičtí vegané (a že jich není málo) přišli to i ukazuje určitou nefunkčnost úřadů a navíc se zde zaceluje silně pošramocený vztah matky a syna, takže to kromě stěžejního a na první pohled jediného tématu to v sobě má nakonec ještě něco navíc. A kvůli tomu nakonec tu slabou pátou hvězdičku přidám, protože i když to mohlo být celé domyšlenější a dotaženější včetně psychologie Miny (která zde funguje jen "na hraně"), tak jsem s tím filmem jinak nakonec spokojený. Má silné téma a solidně vedené téma, dokáže být drsný a každou minutou znepokojivý bez vyloženě viditelně brutálních scén a je taky naprosto dokonale zahraný, kde jak Adamu Driverovi, tak Albě Rohrwacher (kterou začínám mít jako herečku čím dál tím radši) jsem ty jejich role věřil tak moc, jako už u žádného jiného filmu dlouho ne. A i když je to natočené vyloženě odpudivě, mě to naopak sedlo hodně a to z toho důvodu, že ty hnusné, občas styl skryté kamery připomínající záběry dokonale pasovaly do celkové atmosféry filmu, takže ani po filmařské stránce si snad ani nemám na co stěžovat. Velmi příjemně mě to překvapilo. Slabých 5* (23.10.2021)

Já bych tohle a priori nebral jako antiveganský pamflet, ale spíše jako postoj vůči všem matkám, které si myslí, že jedině a pouze ony vědí, co je pro jejich dítě nejlepší. To se nutně nemusí týkat jen stravování. První půlhodina, která předcházela narození dítěte, se maličko táhla, ale už z ní na mě trochu padala deka a bylo jasné, že to děvče nemá v hlavě tak úplně v pořádku. To pravé psycho ale přišlo až po porodu a několikrát jsem se hodně nepříjemně orosil. Konec sám pak překvapil a mě, do určité míry, i ulevil. Líbilo se mi i civilní nasnímání, které tomu všemu dodávalo na věrohodnosti, což platí dvojnásob pro Albu Rochrwacher. Ani si nevzpomenu, kdy naposledy jsem chtěl nějakou filmovou postavu tak strašně moc zabít. Další z výborných filmů, který už nechci nikdy vidět. 90% (30.01.2016)