Ten, koho se bojíš

Prášky neprášky, placebo neplacebo: ty to mohly jen urychlit (nebo zpomalit), ani nešlo o diskutovanou "krizi středního věku", alespoň ne tu běžnou. Klinický obraz je tu veskrze freudovský. Mikael si žije nad poměry (kdo by mohl pracovat nebo vůbec něco dělat, když celou stěnu tvoří pohled na jezero?), Luxusu, postavení (včetně rodinného) dosáhl jen na úvěr, za jistou cenu, kterou teď musí splácet. "Dokonale" vytěsnil svoje perverzní a agresilvní sklony - chápající manželka a upřímná dcera na jedné straně, a veslování a jogging na druhé, nejsou ekvivalentní náhradou. Mikael tedy povoluje uzdu a snaží se dohnat to, co zaměškal (vytěsnil). Ale psychika funguje jinak, než se možná domnívá, další úvěr si už vzít nemůže. Žádné rovnováhy (jakési kompenzace), o níž bláhově usiluje, se takto dosáhnout nedá. "Cesta", o které často mluví, ale až do závěru filmu se jí vyhýbá, komunikace s matkou, může spíš vést k cíli, který si předsevzal - alespoň já v tom vidím určitou nadějí. A nám všem nezbývá než sprásknout ruce a říct si s Petrem Skoumalem: Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde! (23.09.2021)

Scénárista i režisér se snaží diváka mást a předkládají mu falešné indicie pro pochopení motivace hlavní postavy. V zásadě jde o jednu z forem nemoci zvané krize středního věku. Vědomí, že vám život proklouzává mezi prsty, užírání se ze špatné životní volby, zahořklost a neschopnost vystoupit z naprogramované jízdy může vést postupně až k nenávisti a zkratu. K tomu, co dokázal během pár hodin Michael Douglas ve Volném pádu, se sice Mikael nedopracoval, ale jeho pozvolný sestup do zatracení je možná ještě mrazivější. Kristian Levring si pohrává s měnící se náladou a směřuje do stále tísnivějších poloh a Ulrich Thomsen si vyhrál s jednou ze svých typických rolí - pro podobné temné destruktivní charaktery má nepochybně talent. Celkový dojem: 75 %. (07.10.2015)

Je to veľmi nepríjemná, mrazivá dráma derúca sa pod kožu, aby opanovala každú zmysluschopnú bunku a tak nastavila znepokojujúci a nepríjemný pocit. Pretože najhoršie na tom bolo to samotné tušenie, ktoré predchádzalo situácii! Prial som si, aby som to mal už rýchlo za sebou. Uff... Zviera drieme v každom z nás ! (18.09.2010)

Psycho jako kráva. To se snad ani jinak říct nedá. Dlouho jsem přemýšlel, jestli dát čtyři, ale nakonec to jistí poctivá pěti hvězda, protože ty následky, které ve Vás tenhle film vyvolá, si nenecháte jen na pár minut nebo hodin po skončení filmu. Já nad ním třeba přemýšlím doteď, pár dnů po skončení projekce. Šílený, jakou sílu má obyčejné slovo na psychiku každého z nás. Ulrich Thomsen tu svojí postavu zahrál fakt poctivě. Divnej on byl už od začátku. Takovej tiší, ale víceméně hodnej chlap. Pak se ale rozjede totální psychologickej teror, u kterého Vám nebude dobře. Ke konci Vás zastihne jeden šok a na konci pak i druhej. Závěrečné zakončení na hlavním nádraží v Praze pak našinec přijme s radostí, protože nic jiného mu v ten moment ani nezbyde. Žijeme skutečně životy, které chceme žít nebo jsme zamčeni v bublině, které nás obalila přijímáním různých skutečností, které se kolem našeho života naskytly, a které radši přijmeme než, abychom se jimi konfrontovali? (05.10.2014)

Tenhle severský film nestojí za pozornost jenom "díky" podílu českých členů štábu a českých vlaků v závěru, ale protože jde o zdařilé psychologické drama, resp. civilně pojatý komiksový film na dánský způsob. Celou dobu se pracuje s tím, že se jedná o hulkovskou variaci, kdy titulní postava nedokáže kontrolovat své emoce, protože se dobrovolně vystavila lékařskému experimentu. Mírně předvídatelná pointa ale předchozí postaví na hlavu a ve spojitosti s ní zamrzí, že když šlo celou dobu o psychologické drama schizoidního jedince "postiženého" svazujícími společenskými konvencemi, nepřekročí se žánrová pravidla a divák se nerozruší, musí mu být nabídnut alespoň částečně šťastný konec. V závěru jsem tak neměl pocit, že by se mezi námi mohl pohybovat podobný psychopat a že společnost může plodit takové zrůdy, ale že jde o formálně precizně zvládnutý snímek s nápaditými přechody mezi fikčními zdroji hudby i její významotvorností a chytře dávkovanými informacemi. Pokud by ale aspoň takhle dopadla česká PO UTA, byl bych rád. (05.03.2010)