Adolf Eichmann

Adolf Eichmann byl magor a díky tomuhle filmu je to nádherně znát. Přál jsem mu po tom všem z celýho srdce ten pocit, kdy on sedí v cele a pod ním čeká celý národ, aby si z něj udělal kostky do guláše....a to ho tam prosím drželi hodně dlouhou dobu. O čem pak takový člověk přemýšlí, to mi je záhadou. Spíše se divím, že se Eichmann tak dlouho držel. Vůdce byl zřejmě pro pár jedinců velký pán, kterého měli skutečně uber alles. Jenže pravda je taková, že Eichmann byl jediný popravený člověk v Izraeli, a doufám, že také poslední. Udělali to hezky, jak se sluší a patří. I když možná tak, jak si to Eichmann přál, a plnit sny těhlenctěm sráčům by neměli ani po válce. I tak ale dostal co zasloužil. Lepší pozdě, než vůbec, no ne? (22.10.2009)

Škoda, že tvůrci se jen nezaměřili na postavu A. Eichmanna, na jeho život, motivace, rodinu. Takhle je film hloupě rozdělený na něj a osudy rodiny vyšetřovatele, který proti němu zbírá důkazy a vypovádá ho. Opravdu škoda, protože Thomas Kretschmann je opravdu vynikající a dokáže svého válečného zločince přesně uhrát. Eichmann nebyla pouhá zrůda, byl to jen dokonalý úředník a organizátor, který žil v té době (dnes by z něj byl pravděpodobně vysoce postavený manager). Člověk přímo stvořený pro NSDAP. A kdyby o tom byl tento film,....prostě promarněná šance. (16.03.2009)

Za každým rozhodnutím a činem vždy stojí konkrétní člověk, jimž hýbe nějaký konkrétní vnější nebo vnitřní popud, podnět, který si odůvodňuje. Skupinové rozhodnutí je podílovým souhrnem všech konkrétních popudů + vliv samotné skupiny jako samostatného nadorganismu. Totéž sděluje i film Konference ve Wannsee (2001). Hannah Arendtová použila pro podobná konání jedinců výstižný pojem "banalita zla", ačkoliv do něj vložila poněkud zavádějící význam. Banalita zla ve skutečnosti spočívá v tom, že v posledním důsledku lze vždy najít jeden hlavní konkrétní popud či podnět, který dovedl člověka k přijetí rozhodnutí, a tento popud je nanejvýše banální – strach, přání zavděčit se nebo si šplhnout, to jest touha po uznání, závist, pomsta, majetnictví, hloupost atp. V rozhodnutí ve prospěch banálního zla je vždy zastřen nebo rovnou popřen hlas svědomí. Podobná "banalita" důvodů platí i v případě dobra s tím rozdílem, že hlas svědomí a soucit mají možnost promluvit. (11.05.2012)

Režisérův záměr obohatit děj osudy a rodinnými trablemi vyšetřovatele jsem skutečně nepochopil. Jestliže film nese název Adolf Eichmann a je ryze životopisným snímkem, tak nevidím důvod proč tam cpát něco, co nikoho nezajímá a co dějový koncept jen roztříští. Navíc Eichmannův příběh je dostatečně silný a vyvolává pocity sám o sobě, čili žádné koření navíc skutečně nepotřebuje, ale k věci. Film je ve výsledku suchým béčkem, které žádné hlubší pocity nezanechá, ovšem jedno velké plus tu je a to Eichmann sám. Nezaujme jen podoba se skutečným Eichmannem nýbrž i věrohodné ztvárnění z hlediska charakteru a vystupování. Nepřístupnost, chlad, vyhýbavost a především lstivost. Typické vlastnosti, za jejichž efektní znázornění můžeme vděčit skvělému Kretschmannovi, který má nacistické pohlaváry zřejmě v oblibě ( myšleno v rámci jejich ztvárnění). Herec pro hlavní postavu zvolen dobře, zbytek vyšumí do ztracena. 60% (15.03.2015)

Průměrná rekonstrukce výslechů Adolfa Eichmanna, které vedl kapitán Avner Less. Čekal jsem něco více životopisného, ale tady nešlo ani tolik o Eichmanna, jako spíše o kapitána Lesse, o tom jak to prožívala jeho rodina a on sám - a nutno dodat, že to bylo silně nezáživné. Třeba jsem vůbec nechápal tu vlnu nenávisti, která se proti Lessovi zvedla. Pořád jsem si říkal "Sakra, tak on ho chce usvědčit a pověsit, tak proč ho terorizujou?". Navíc lessův představitel byl pro mě totálně necharismatický a vůbec mi nesedl. Naopak výborný byl Thomas Kretschmann jako Eichmann - ukázal ho, podle mě, přesně takového, jakým tenhle parchant byl a i vizážisti odevedli skvělou práci - kdo zná dobové fotografie, tak mi dá za pravdu. Nicméně čekal jsem podstatně víc. 50% (29.06.2009)