Daremo širanai
Nobody Knows
Nobody Knows
Nobody Knows
Nobody Knows
Nobody Knows
Réžia:
Hirokazu Kore'edaScenár:
Hirokazu Kore'edaKamera:
Jutaka JamazakiHudba:
GontitiHrajú:
Júja Jagira, Aju Kitaura, Hiei Kimura, You, Hanae Kan, Ken'iči Endó, Rjó Kase, Susumu Teradžima, Sei Hiraizumi, Júiči Kimura, Hiromi Kuronuma, Kazujoši Kušida (viac)Obsahy(1)
Do malého bytu se nastěhuje svobodná matka se svými čtyřmi dětmi. Lépe řečeno nastěhovala se tam s dvanáctiletým synem Akirou a tři mladší děti do bytu doslova propašovala. Aby se na černé nájemníky nepřišlo, nesmí mladší děti z bytu ven. Akira nechodí do školy a stará se o své sourozence, zatímco matka pracuje. Jednoho dne matka odjede za svým novým přítelem a nechá děti plně na starost Akirovi. I když by tomu premisa nasvědčovala, Nikdo to neví není obžalobou disfunkčních rodin. Naopak je jemným a poetickým příběhem o chmurách dospívání a krásách dětského světa. Film se natáčel jeden rok, přičemž cílem režiséra bylo vytvořit dětským nehercům přirozené prostředí, které nebude přítomnost kamery nikterak narušovat. (FebioFest 2006) (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (53)
Štyria maloletí potomkovia sú ponechaní matkou, odchádzajúcou za šťastím inam, svojmu osudu. Jedného dňa nepríde z práce. Doma im ponechá len malý obnos peňazí. Najstaršie z detí, asi 12 ročný chlapec preberá rodičovskú rolu a rôznymi spôsobmi sa snaží postarať sa o svojich mladších súrodencov, ktorých existencia je okoliu neznáma. Trpká, emocionálne silná, sociálna dráma s málo úsmevnými momentami o osudoch detí, o ktorých nikto nevedel (boli dokonale utajené pred úradmi, školami i okolitým svetom) a rovnako nik nevedel, čo sa s nimi deje. Film plynie pomaličky, zachytáva každodenné prežívanie sebe samej ponechanej štvorice a ich existenčné problémy. Sledovanie si vyžaduje istú dávku empatie, trpezlivosti a sústredenosti pri opakovaných scénach každodenných úkonov. Po filme ma napadlo: naozaj nik nevedel alebo to iba chcel nevedieť (a nevidieť); a prečo si milujúci rodič nedokáže uvedomiť následky libertínskeho konania vo vzťahu k potomkom. ()
Poetická kritika amónie japonskej spoločnosti poňatá naskrz vizuálne. Radšej než na dialóg sa spolieha na odkrývanie emócií a myšlienok cez pretrvávajúce úsmevy a výmeny pohľadov. Aj keď sa tvorcovia vyhrali s každým záberom, kamera pôsobí experimentálne a autenticky. Vďaka tomu všetkému budú položené otázky rezonovať ešte dlho... ()
Mám dost, teda to mě rozebralo. Neuvěřitelný s jakou přirozeností byl film vyprávěn a je doslova učebnicovým příkladem, že k tomu aby byly vybuzeny divákovy emoce netřeba nerealisicky vypjatých scén a dialogů, opak je pravdou a tenhle flm je toho jasným důkazem. A ty civilní projevy dětských představitelů jen podtrhují suverní a jistou režijní práci Hirokazu Kore'eda. Tolik nenápadného smutku ve 141 minutách jsem ještě neviděl. Nechápu proč nejdu asijský kinematografii víc naproti, když tam jsou takovýhle klenoty. ()
Svobodná matka, podezřelá tím, "že si v mládí dost neužila", i když to tak na první pohled nevypadá, opouští s novým milencem rodinu (tj. své čtyři děti - a pravděpodobně hodlá přijít s pátým). Děti odkazuje (předhazuje) nejstaršímu Akirovi. A postupně jak se z bytu stává chlívek, z oděv hadry a především, když nejstarší dívka zemře po pádu ze židle, tušíme, že to bez adopce nebo sirotčině nepůjde. Ale jde to: děti si vytvoří svojí rodinu či komunitu ze sympatizantů a pomocníků. Už není třeba žít v dílčí přítomnosti nemilujících rodičů... G.Charmet, docent dynamické psychologie na Milánské univerzitě říká: "...od svých dětí vyžaduje (moderní matka) neobvyklou formu samostatnosti: Mají naplnit prázdný čas čekáním v domě, kde nikdo není, činností, jež by je měla obohacovat... Chce udělat z dítěte, jež má nároky na péči, vyspělý společenský subjekt a vyhnout se tak výčitkám svědomí, že se mu nevěnovala." (110+1, 1993) ()
Zbožňujem jednak výber tém s akými Koreeda pracuje a zároveň spôsob ako dokáže rozohrať emócie na miestach, ktoré vôbec nepôsobia emotívne. Oproti jeho prvotine nabral ako režisér pomerne svojský strihový štýl. Nesúrode situácie držané spolu len vo veľmi povrchných tendenciách rozprávajú príbeh z detskej perspektívy na život a všetky jeho krásy a škaredosti, bez toho aby si volil konkrétnu tému, alebo aby prispôsoboval príbeh nejakej základnej myšlienke. Film je roztrieštený, epizodický, scénkový s kontinuálnym dejom a s postupným vývinom u postáv, ale bez tradičnej katarznej účelovosti. Nepovažujem to ale za chybu. Dokumentuje, nesúdi, stáva sa pozorovateľom bez väčších zásahov a na konci nechá celé životné puzzle zapadnúť do seba a vytvára tak obrázok jednej rodiny, ktorá sa nám dostane pod kožu, bez toho aby sme vedeli ako sa jej to podarilo. K dokonalosti tomu chýbalo naozaj málo. Posledných 10 minút v celej svoje bizarnosti je neuveriteľne krásnych. ()
Galéria (14)
Fotka © IFC Films
Zaujímavosti (2)
- Natáčení probíhalo od podzimu 2002 do léta 2003, přičemž přes 70 % času se filmovalo v malém bytě v Tokiu, který si producenti pronajali na jeden rok. (Dragoni)
- Film byl volně natočen na motivy aféry z roku 1988 známé jako „Sugamo Kodomo Jiken Okizari“, kdy matka nechala své 4 děti 9 měsíců v bytě. Jméno matky ani dětí nebylo nikdy zveřejněno. Rodička dětí byla poté poslána na 3 roky do vězení. (Dragoni)
Reklama