Gimai seikacu

Days with My Step Sister se snaží být tak moc psychologický a rozebírat do hloubky všechny pocity svých dvou hlavních protagonistů, že to pro mě jako pro diváka bylo často až nepříjemné. Příliš těžká podívaná, do které se mi každý týden příliš nechtělo, ale na druhou stranu jsem nedokázal seriál odložit, protože jsem si podvědomě uvědomoval mnohé jeho nesporné kvality. A ono i to, jak na mě působil, že mi dokázal třeba solidně předat tu divnou atmosféru mezi nevlastními sourozenci, kdy se mají stát rodinou, ale jsou to vlastně dva úplně cizí lidé, a tak to nefunguje, je kvalitou a předností, kterou si mnozí užijí, ale já tuhle tíživou náladu, co jsem z toho měl, prostě tak nějak nemusím. Když si k tomu přidám i fakt, že mě moc neoslovilo celé téma, zkrátka za sebe nedokážu docenit zrovna rozebírání vztahu mezi nevlastními sourozenci, obzvlášť když do toho začne promlouvat romantický přesah, protože zrovna pro tenhle problém nemám příliš pochopení, tak se dostávám k jasnému doznání, že jsem si sledování prostě neužíval. Na druhou stranu ale nemůžu dát špatné hodnocení, protože tam vidím kvalitu, minimálně tu produkční, ale také ve způsobech, jakými byl celý příběh podáván. Používání různých filtrů, hraní si s barvou, světlem a stínem podle potřeby, aby to co nejvíc ladilo s atmosférou, nebo to, jak odlišně byly v první polovině zpracované sekvence z pohledu Júty a Saki, jsou důvodem, proč musím uznat, že řemeslně to bylo velmi dobré a kreativní, tvůrci věděli, co dělají a co chtějí divákovi předat. Tohle se mi hodnotí těžko a ať si v hlavě představím jakoukoli známku, tak mi hned přijde buď příliš vysoká anebo nízká. Nesedlo mi to, ale míň jak 5,5/10 si to nezaslouží… (20.09.2024)

Fíha, tak tohle se povedlo, Jen je to zcela něco jiného. Už dle anglického názvu jsem očekával, že to bude nějaké to vtipné romantické poznávání dvou postav se skoro incestní láskou. Ale tenhle seriál jde úplně jinou a netradiční cestou. Chápu, že to asi ne každého zaujme. I já měl po prvním díle pochybnosti o své vůli u toho vydržet, ale nakonec jsem tomuto stylu přišel na chuť a líbilo se mi to hodně. Ačkoliv mi hlavní hrdinka Saki Ayase hodně připomíná postavu Marin Kitagawa (My dressing up darling) tak vše končí jen fyzickou podobností, protože Saki je zcela rozdílná, co se chování týče. Je spíše tichá introvertní. Dobrá postava je i Yuuta Asamura, který je chováním hodně vyzrálý a dospělý. Ono přece jen když se ti dva dohodli na vztahu mezi který postavili zeď bylo zcela něco nečekaného. Takovou až skoro domluvenou odměřenost jsem nečekal. Viz to jak si vlastně furt "vykali". Vzájemné poznávání obou bylo fakt super, ale šíleně pomalé. To tempo bylo fakt pomalé a asi to dost lidí odradí, ale vyjádření pocitů postav bylo úžasné. Nejvíc mě bavilo rozdělení na dny, nejprve děj z pohledu Yuuty a pak jednou za čas sumírování děje, ale z pohledu Saki, to bylo něco úžasného a vzneslo to do seriálu zajímavý prvek, na který jsem se vždy těšil. Hezky to rozebíralo pocity a chování postav z jejich pohledů. Ke konci už se to, ale hezky promíchalo. A konec? Ten se vážně povedl. Trochu zvláštní byl jen pohyb postav, možná se nějak šetřilo nebo experimentovalo, ale jsem sám, kterému přišly pohyby postav takové robotické? Na druhou stranu chválím artové pojetí. Přece jen už ty záběry kamery na různé detaily, či zátiší, netradiční úhly a kamerové odbočky od postav byly nádherné na pohled a hezky to podkreslovalo příběh. (19.09.2024)

Škoda, že tu nelze dávat půlhvězdičky, kdy tenhle počin je něco mezi třema a čtyřma hvězdama. Příběh je o hlavním hrdinovi, který žije pouze se svým strhaným otcem v jedné domácnosti. Jenže jednoho dne mu oznámí, že se plánuje znovu oženit a jeho budoucí nová matka má stejně starou dceru jako je on. Obecně je to drama, které se zaměřuje na tyto nevlastní sourozence, kdy si musí zvyknout na bydlení spolu a jak vlastně se mají mezi sebou chovat - obzvláště, když oba dva jsou máloslovní realisti, kteří jsou na jednu stránku vyspělí, ale na stránku druhou zase strašně dětinští. Příběh působí tak velice dospěle, kdy tu nemáme žádné energické scénky, komediální prvek a ani fanservis (z toho posledního tu trochu je, ale to je spíše jen ojedinělá situace vzhledem k toku příběhu). Trochu hůře se tohle sleduje a zažívá vzhledem k tomu, jak oba sourozenci šetří slovy a když už o něčem mluví, tak to má těžce uchopitelnou myšlenku, kterou divák musí zachytit. Hlavní hrdina je ještě jakž takž čitelnější, ale hlavní hrdinka už méně, kdy autor nakonec pomáhá divákovi prostřednictvím jejího deníčku nebo její vnítřního monologu a pak také její minulostí, kdy začne všechno postupně do sebe zapadat. Tím to nechci však kritizovat, kdy si myslím, že je to tak dobře, že to není všechno dáno divákovi na stříbrném podnose, ale musí se nad tím také zamyslet, ale to může některé lidi iritovat. Co ale mě osobně irituje je zbytečnost zápletky - chápu, že pro nás Evropany je daná problematika naprosto absurdně zbytečná, ale bohužel pro asiaty je to velice choulostivé téma a proto to tak neasijské publikum neosloví tolik. Měl bych asi zmínit ještě postavy, které jsou všechny dobře sepsané a zapadají do dané slice of life atmosféry. V závěru pak musím ještě pochválit pěknou animaci a opravdu zajímavou hudbu. (19.09.2024)

Toto veľa ľudí nebude baviť, lebo je to veľmi komorné, niekedy nudné a časté zábery na nejakú časť obydlia, bez toho, aby sme sa pozerali do tváre jednotlivým hrdinom, tomu dodávajú ešte viac taký veľmi zvláštny rozmer. Zároveň je to netradičné anime o novovzniknutej rodine, kde zhodou okolností sa ocitnú v jednej domácnosti dievča a chlapec v podobnom veku a majú sa naučiť byť nie len rodinou, ale aj vyrovnať sa s pocitmi, ktoré nimi oboma lomcujú. Prvé diely sú dosť nudné, kým si divák zvykne na danú tému a kým si zvykne na obrovsky, naozaj obrovsky pomaly rozprávaný príbeh. Ak toto všetko prekonáte dostanete niečo čo má hĺbku a veľmi málo sa to bude podobať na niečo čo ste videli, lebo tu rozhodujú pocity. Neskoršími dielmi sa Gimai Seikatsu stále zlepšuje a čím vidíte viac tým chcete viac, problém je ten, že nedostanete za to žiadnu odmenu, dostanete presne to ako funguje život, "horkosladký" príbeh, plus niekedy dostanete nelogické chovanie Ayase, čo ako chápem, že je žena a jej pohnútky sú v tomto diele často vysvetľované, ale ona proste robí veci random (náhodne), podľa mňa ako si jej hlava hodí kockou v nejakej Dungeons & Dragons doskovej hre. Potom sa tam objavujú nejaké postavy odrazu, ako tá pani profesorka, ale to sa dá nejak zvládnuť. Asamura je naopak nejaké NPC (charakter v hre, ktorý sa nedá hrať), vždy džentlmen, nikdy nemá žiadne sexuálne chute a vlastne chová sa ako keby chcel pre všetkých len to dobré a na seba vôbec nemyslí, v tomto prípade mi takýto charakter nevadil, lebo išlo o to, že keby je tam akýkoľvek iný charakter, tá rýchlosť príbehu by nemohla byť taká pomalá, nekorešpondovalo by to potom s mužským charakterom v príbehu. Dvojica má medzi sebou za mňa nejakú chémiu, sú síce protiklady, ale také, ktoré jeden druhému dokážu do života niečo priniesť. Čo sa týka posledného dielu, bol naozaj neočakávaný, skončil sa tak ako sa má skončiť niečo takéto a preto hovorím, človek nedostane žiadnu odmenu za sledovanie tohto počinu, ale zas pripomína to dosť reálny život. Teda ehm keby bol Asamura menej džentlmen tak tam mal tri ženy len pre seba. Ďalšie charaktery moc nezaujmú. Ešte čo môžem povedať a je to naozaj vtipné a búchal som si po hlave bolo to, že SPOILER Ayase žiarlila v nesprávnom diely SPOILER. Ono toto všetko znie ako, že ma to nebavilo, ale užil som si tú pomalú rýchlosť rozprávania a najviac tie medailóniky s pocitmi Ayase, kde som odrazu chápal všetky jej pocity a neuveriteľne ma to potešilo, že to takto spracovali. (19.09.2024)