tomalakis

Já to nízké hodnocení chápu. Tenhle film je zkrátka příliš sofistikovaný a běžnému divákovi nedá prakticky nic z toho, co by očekával. Chcete válečný film? Bitev je tu pramálo. Chcete drama? Najdete jen ironii a absurdno. Chcete prožít pohnuté osudy současníků? Žádný z nich nepochopíte. Chcete historii? Té budete mít vrchovatě, ale s podstatným problémem: historii naprosto nepřefiltrovanou moderním pohledem. Protože tenhle film nevyvinul nejmenší úsilí zalíbit se nějak divákovi (antiklimatický, otevřený konec musel pro mnohé působit jako vyložená facka, což nepochybně měl), ani se nepokusil uchopit nějaké téma, s kterým byste se mohli ztotožnit, ani nezasadil žádný nadčasový a šablonovitý narativ do historických kulis, ale podává naprosto syrové a nezaobalené svědectví o době, kdy muži byli nafintění panáci přespříliš zabraní do vlastní cti a ženy pitomé slepičky tlachající nesmysly a jejichž každodenní pachtění vám bude připadat, jak z jiné planety. Všechno je to ale precizně napsané a vypiplané, a působí neuvěřitelně autenticky (komparz ve svatební scéně), že začnete hledat, jestli se Vanessa Redgrave nebo David Hemmings skutečně nenarodili v 19. století. Navíc pastva pro oči: scény na jezírku, všechny ty uniformy, garderóby a vůbec smysl pro detail, parádně rozpohybované ilustrace z dobových periodik (od Richarda Williamse), i pastva pro uši: předpotopní angličtina (dabing ani nezkoušejte, připravíte se o polovinu zážitku a stejně těmhle lidem neporozumíte) a skvělá hudba Johna Addisona... Forma tu skutečně zvítězila nad obsahem, ale zato dostala vrchovatě naloženo.

Kreativita, odvaha a originalita jsou vlastnosti, které každý velký režisér musí mít... ale zkuste si na chvíli udělat intelektuální exkurz a tohle dílko místo do kinematografických souvislostí dát do těch divadelních a uvědomit si, že divadelní produkce srovnatelné kousky zvládala už od baroka a podobné hříčky obšťastňovaly korunované hlavy 300 roků nazpět. Méliès od té řady vynalézavých impresáriů vybočuje, protože to pro nás mohl zachytit a oproti svým současníkům vybočil tím, že dokázal uvažovat mimo mísu... Čímž však vůbec nechci tvrdit, že je to málo. Ba naopak...

Jen jsem chtěl poznamenat, že mi přijde velmi vtipné, že za celých prvních šest stran recenzí zdejšího výkvětu ČSFD byl Stephen Sondheim zmíněn pouze jedinkrát. Holt za fundovaným komentářem na csfd nechoď (a nebo hodně hledej)... tímto posílám kudos JohnnyD

Bez mučení v inkubační komoře se přiznám, že "camp" je moje krevní skupina. Ale hlavně filmy jako Street Fighter, Batman & Robin nebo Flash Gordon pochopily jednu hodně podstatnou věc: že nemá žádný smysl brát se příliš vážně a točit něco do sebe zahleděného, ultrakrutopřísného nebo realistického, když jde o šestákového komiksového hrdinu nebo bezduchou arkádovou mlátičku. Ale že to chce přehnané hláškování, pořádně teatrální a extravagantní záporáky s charakterem tlustým jak koleno, co si svoje role nepokrytě užívají a produkční týmy utržené ze řetězu... Jinak je vtipné, jak tu na vás hned vyskočí názory zdejších csfd elit, že prý jediné ke koukání tu je zadeček Kylie Minogue a u Batmana a Robina, tihle všímaví experti, zase redukují celý film jen na sexy Umu Thurman... Takže vám řeknu, na co se tu máte skutečně dívat: Hlavně na RAULA JULIU. Protože žádný pixelový svalovec není ani zdaleka takový bojovník, jako tenhle machr, co v terminální fázi rakoviny žaludku, vyhublej na kost, že mu dávali vycpávky, tuhle roli odehrál s naprdelposazujícím mistrovstvím a nasazením a to jen aby udělal radost svým dětem. A nenechte se zmást, protože tenhle film je daleko inteligentnější, než byste čekali, takže sledujte i vynalézavý scénář veterána akčňáků de Souzy, který místo předvídatelného turnaje přišel s originální zápletkou, co má hlavu, patu, humor i nadsázku a dokázal do ní vtěsnat 15 hlavních postav (což si Capcom vydupal). Všimněte si i nápadité produkce (Bison odpaluje miny tlačítky z arkádové mašiny, parafráze válečných plakátů, Bisonovy portréty) a šikovně nenápadných odkazů na předlohu (socha v Sagatově kanclu)... TLDR: Nebudu už nosit víc dříví do lesa a prostě se podívejte na tyhle dvě videoeseje: The Story of Street Fighter: The greatest bad movie ever made nebo M. Bison and the Art of Ham

McDUNA (dietní edice) Epizoda: "Holyvůdské dolarové impérium vrací úder kreativitě, originalitě a inteligenci, hraje opět těžce na jistotu a ani náhodou se o nic nepokouší, abyste snad, nedej bože, nezaváhali a nešli jinam" ... Zasloužila si odvážná, svérázná, nápaditá a komplexní Duna, aby se z ní stalo tohle? Duna byla odjakživa mimo mainstream prostě proto, že byla divná a to bylo její gró. Ale teď už ne. Duna už je nářez a kůl, dostala nové logo, stříbrný staniol, stala se korektní a relatable, všechno složité a kontroverzní se z ní vypustilo, všechno surreálné se změnilo v realistické (k velké úlevě kluků ze speciálních efektů, co už nic jiného než realismus ani neumí), všechno absurdní v ordinérní, a vůbec celá se zprůměrovala a prohnala umělointeligenčním analyzátorem trhu, takže si jí dnešní průměrný, zchoulostivělý divák bez námahy užije a ještě  se stihne, v dobré náladě a nezatížen myšlenkami, stavit v H&Mku a New Yorkeru. Star Trek a Star Wars se vydojily až na strup a masy potřebují nový frenčíz... Jenže Duna není STAR WARS ani Marvel komiks. Od Duny chtějte víc... A aby se přeopatrnělý, kolektivistický a standardizovaný Hollywood odhodlal pustit do tak bezskrupulózní, veskrze nekorektní a alternativní předlohy o vítězství individualismu, to je jako kdyby se v KLDR rozhodli natočit Orwellovo 1984... A to se lidi ještě neštítí tvrdit, že Duna je jejich dětský idol... Středněrozpočtový animovaný seriál, který by se vyhnul tlakům trhu a mohl se vydat pořádně do hloubky, vyřádil by se v té psychedelii, výstřednosti a artovosti, která dělá Dunu Dunou a třeba by i připomněl něco z Lynche, Jodorowského, Moebia, Gigera, Fosse a potažmo 60tek - to by si Duna zasloužila. A ne další povrchní, šablonovitý a sebestředný blokbástr, kterých je každý rok 12 do tuctu a který ze všech adaptacích Duny (včetně nerealizovaných) do krámu nepřinesl krom dolarů lautr nic...

Je smutné, kolik lidí není vůbec schopno pobrat hlavní kvalitu tohohle filmu, a totiž že je to jediný, nefalšovaný EZO TREK film (cynickou ST:V nepočítám). Nepřemýšlejte o tom, jak Nexus funguje nebo nefunguje, protože o to tu vůbec nejde. Tohle není ani vědecký ani akční Star Trek, ale spirituální. Odvážně se pouští objevovat ne světy tam za oknem, ale světy uvnitř. Roddenberryho původní vize Star Treku byla čistě technická a logická, tudíž poměrně neamerická a na celou spiritualitu házela těžkej bobek. Teprve až umřel, tak se do něj odvážili tuhle stránku propašovávat, už v TNG, ale hlavně v DS9 (která běžela právě, když se tenhle film natáčel, což není ani náhodou náhoda). A už vůbec není náhoda, že Guinan tu dostala tolik prostoru, protože právě ona zosobňuje všechnu spiritualitu TNG: nesmrtelná bytost obklopená tajemstvími a nezodpověditelnými otázkami osamocená mezi samými velmi smrtelnými vědci hledajícími jasné a konkrétní odpovědi... No ale jestli tahle instrospekce není nic pro vás, tak vám tu zkrátka už nic moc nepomůže... Pro soundtrack Dennise McCarthyho mám velkou slabost a jeho melancholické zvuky se dokonale snoubí s celou tou zdejší introspekcí (jak už ostatně dokázal v DS9). Pro tenhle film zkrátka nebylo lepší volby. Už jen samotná uvodní scéna mi navodí husinu a to je celá jen o rozbité flašce šampaňského. Zní to triviálně, dokud to nedáte do souvislostí. A o to tu jde...

Šou, která pomalu obnovuje mojí víru v lidstvo, sci-fi, a v to, že v dnešním povrchním, nehostinném světě taky někde ještě přežívají poslední kreativci s fantazií, co se nebojí vydat trochu do hlubin, a že se dokonce snad i uživí.

Hrady, draci, čarodějové, rytíři a princezny... Ten nejlínější druh fantazie,  který je tu až příliš dlouho na to, aby se tam dalo najít ještě něco zajímavého, se kdysi Tolkienovi podařil posunout o pár levelů výš na ultimátní úroveň, které tenhle žánr asi vůbec může dosáhnout... ale pořád jen hrady, draci, čarodějové, rytíři a princezny... A stejně tak i Peter Jackson v sobě dokázal kdovíjak najít titánský zápal a odhodlání hodné nicneděláním znuděného hobita, vymámit se načas z průměrnosti a spáchat jeden z nejpozoruhodnějších holyvůdských filmových počinů... ale pořád jen holyvůdský a pořád jen jacksonovský. A to se vším dobrým a špatným, co k tomu patří: Podařilo se jim tu většinou zachovat noblesu a eleganci předlohy, pak je tu poctivá filmařina a nefalšovaná láska a nadšení armády nadšenců a tolkienofilů, kteří dali dohromady jednu z nejvíc naprdelposazujících filmových výprav (grandióznější Středozem už asi nikdy neuvidíte) a ovšem Howard Shore...  a pak udeří Hollywood: Drsný, minulostí zmýtaný sólista Aragorn (co ani náhodou nechce být král) potřebuje romanci, takže kvůli těm pár slzičkám a rozněžněným povzdechům strčíme Arwen,  kam to jen půjde, i když vůbec netušíme, co potom s ní, z Glůma uděláme zpitvořenou a komickou dyzny postavičku, kvůli nezřízenému ždímání emocí nechtěně vytvoříme pár absurdních scén (Gandalf visí nad propastí 10 minut), strnule toporné postavy necháme mumlat cosi v cizích jazycích (až, slovy klasika, budou i srát mramor), umně budeme střídat zpomalené ultrakrutopřísné scény s těmi odlehčenými a budeme balancovat na hraně kýče (elfové už jsou za hranou), všude zvýšíme sázky nejlíp třikrát, bitevní scény (kterým Tolkien věnoval dohromady ani ne stránku) natáhneme tak, že poslední díl bude v podstatě jen o tom, kolik trpaslík s ušatcem sejmuli zrůd... ale to předbíhám. Nuže, proč si myslím, že je tenhle první díl vlastně nejlepší: zaprvé žádný Glům, zadruhé žádné hodinové bitvy a pak vzhledem k tomu, co všechno sem musel Jackson nacpat si paradoxně tenhle film zachovává nějaký logický, střídmý, konzistentní a kontrastní narativní oblouk s tou správnou dávkou poezie a snesitelného patosu, kdežto v dalších dílech už měl bohužel prostor ke svému oblíbenému natahování a dloubání se v houně (no a Hobbit už je diagnóza)   ...   Jinak ovšemže tenhle projekt bez váhání naskočil na ultramoderní vlnu realismu, která všem kdovíproč přišla u fantasy naprosto samozřejmá. Kdežto někomu jako já, odrostlému na filmech Karla Zemana, bude vždycky bližší stylizace, takže na můj vkus tu realismus někde skutečně až přepískli (Uruk-haiové jsou fakt nechutní a pomalu jak z jiného filmu). Je celkem ironie, že fanoušci fantasy si na moc fantazie evidentně nepotrpí a plesají, když jim všechno naservírujete syrové, reálné, přímočaré a nejlíp, když vlastní fantazie musí zapojit co nejmíň. Já mám naopak radost z těch málo scén, které jsou skutečně fantastické a pohádkové, jako třeba zakletý Theodén (zase předbíhám... ale co, ke všem 3 filmům recenzi stejně nenapíšu. Nemám tolik času a peněz jako P. Jackson). Kdybych měl charakterizovat svůj filmový vkus, tak bych řekl, že fantazie (obecně) je mi sice nejblíž, ale zároveň mě nejvíc oslovují filmy, které jsou schopné v materiálu objevit něco nového a uchopit to vlastním, originálním způsobem. A toho se tady nedočkám  ...   Tvrdilo se, že Pán prstenů je nezfilmovatelný. A tím nebylo míněno, že by se zfilmovat nedal, protože zfilmovat se dá všechno, ale znamená to, že k tomu potřebujete někoho,  kdo je minimálně na stejné umělecké a intelektuální úrovni jako byl Tolkien a pak potřebujete lidi, kteří tohohle někoho dokážou na jeho odvážné cestě do Mordoru finančně  podporovat, i kdyby trakaře padaly... Jenže ten někdo bohužel není Peter Jackson a ti lidé nejsou producenti z Hollywoodu. Realita zadupala pohádku do (středo)země.

Jedním z důvodů nesmrtelnosti Nosferata je, že k němu existuje asi milion zvukových stop všeho druhu a jako rakev plná zeminy mu každá z nich dává nový život a sílu proměnit se k nepoznání, až se jeden nemůže ubránit úvahám, jak zásadní může být zvuk pro němý film... Za mě doporučuji následující: 1.) pro klasický filmový zážitek: parádní orchestrální skóre Jamese Bernarda 2.) pro těžce alternativní zážitek: hudební doprovod neznámého původu 3.) pro psychedelický zážitek z jiného světa: éterické pazvuky od Galeshky Moravioffa 4.) pro komediální zážitek: skřípání, vrzání a huhňání od Getty Images 5.) a když pospícháte: A silly Symphony of Horror

Zdejší hovádi tu píšou cosi o šeredné animaci. Můžete jmenovat nějakou tu krásnou animaci? Třeba nějaká zelená zrůdnost, které mainstream zaoblil hrany nebo jiná počítačová kíčovina? A mumláte o animaci nebo o výtvarném stylu? Protože animace je tu samozřejmě na úrovni televizní produkce 70let a to ještě nadstandardní (část týmu se později stala páteří Ghibli). A výtvarná stylizace je úplně jako illustrace z dětské knížky (á la Arthur Rackham)... A co se tohohle navrátivšího krále týče: pro mě byl daleko přehlednější a snesitelnější než ten Jacksonův (taky proto, že jsem vydržel ani jednou neusnout). Pána prstenů nemám načteného horem dolem ani pozpátku, ale chytří lidé na internetu dokonce tvrdí, že se tu předlohy drží věrněji než Jackson - akorát se tu škrtalo (pochopitelně). A všimli jste si taky, že Jackson si odtud ledsacos sám vypůjčil?... Jediné, co tu můžeme zpochybnit, je, jestli Pán prstenů vůbec snese odlehčenější pojetí a jestli je možné cílit ho na dětské publikum. Pokud máte pocit že ano, tak tenhle film taknějak funguje. Nicméně Hobbit je samozřejmě o chlup lepší, jelikož tam se vůbec rozhodovat nemusíme, protože všichni víme, že Hobbit vždycky měla být pohádka pro děti (tedy všichni kromě P. Jacksona).