Lupes

Jednoznačný propad. Jelikož si sám režisér není jistý, čemu se chce věnovat víc, není to dobré ani v jednom směru. Podle očekávání tu máme mesiášskou postavu včetně zmrtvýchvstání, atributy islámu a anachronismus v podobě záliby v chladných zbraních a soubojích muže proti muži. Přidává se mariologický kult, řádová klášterní hierarchie a trochu té starwars imperátořiny. Jenže nějak není jasné, čemu se chce příběh věnovat víc a jelikož tu musí být i love story a generační nedorozumění, je to od všeho trochu a nic pořádně. Jistě, zůstává podmanivé snímání exotiky Středního východu, včetně mnoha drobností, od muslimské modlitební gestikulace až po beduínský život v poušti. Jenže oproti jedničce jako bychom se posunuli o století dopředu a zatímco dudami podkreslené britské reálie Commonwealthu jedničky byly dojemně nostalgické, podkuřování arabskému jaru už tak příjemné není. Harkonennové jsou samozřejmě sněhově bílí náckové v punkově-fetišistických kožených oblečcích, kteří plní stadiony spořádaně a fanaticky jako při projevech führera. Ale zatímco sterilita ve zobrazování zla je přijatelným nešvarem doby (bylo by tak (!) osvěžující zobrazit svině třeba v podobě fanklubu Grety Thunbergové), oddanost současným náboženským trendům je velmi diskutabilní. Mladé Fremenky tu hýří revolučním zápasem za svobodu a emancipovaným odporem k náboženství, a byť mají hadry islámu, reprezentují woke fanatiky progresivismu. "Velká matka" mesiáše je tu spíše matkou konspirace. A mladý Paul Kristus se netají nechutí ke všem těm náboženským kecům. I ceněná výprava u mne troskotá na bezbřehém spojování neslučitelného. Kombinace mudžahedínů a ženské rovnoprávnosti prostě skřípe a je veliká škoda, že se Denis Villeneuve neodvážil zobrazit svou inspiraci takovou, jaká ve skutečnosti je. Největším hříchem tohoto Denisova počinu je ovšem nečekaně obrovská nuda. Vlastně toužíte, aby se více času věnovalo strojům, vesmíru a sci-fi bitkám. Jenže když to v závěru má konečně přijít, přistane imperátor bůhvíproč na Arrakisu a nechá se stupidně zajmout v jakési středověké bitvě, na úkor předchozích dialogů navíc patřičně zkrácené. A do toho všeho se tu operuje "rodinnými" atomovkami a obrovskou armádou, která, kde se vzala tu se vzala, přichází z pouště bez života... je to prostě pitomost non plus ultra a vizuál to nezachrání.

Hodiny patří k tomu lepšímu, skoro dokonalému, z poirotovského cyklu. Důvod ke vzniku většiny indicií je sice trochu přitažený za vlasy, ale zmatek kolem těla zavražděného vytvoří vskutku dokonalý. Vzniká tak podivnostmi napěchovaná záhada, za kterou by se nestyděl ani A.C.Doyle. 4 hodiny ukazující jiný čas a mrtvola neznámého muže v domě slepé staré dámy, která k sobě žádnou písařku nepozvala... Paráda. Jenže se do toho zamontuje ještě špiónská nota, nacismus a MI6 a náhle je to spíše z pera Ariadne Oliverové než Agathy Christie. Škoda.

Spielberg dokáže člověka dojmout. navíc bez patosu a citového vydírání. U jeho filmů občas člověk sedí dlouho po shlédnutí a vyrovnává se s probuzenými emocemi. Nemůže tak např. dostat některé scény z hlavy (na dně moře sedící David toužící po lásce rodičů v A.I.) doznívá v něm šok (smrt medika volajícího matku v Ryanovi), smutek (za všechny např. Schindlerův seznam) či dokonce nevolnost (zabití agentky izraelskými agenty v Mnichovu). Už malým dětem zůstávají ze Spielbergových filmů v hlavě silné obrazy a scény (tápající ruka sežraného v Jurském parku, E.T. volající domů apod.). Spielberg sice dokáže točit jako Cameron povrchní komerční pitomosti, ale dokáže to v dalších dílech kompenzovat hlubokým pochopením příběhu a porozuměním vůči jeho postavám. Tenhle film patří naštěstí mezi ty druhé zmiňované. Ve skutečnosti je to příběh o rozbité rodině, o rodičovské (ne)lásce, o tom, jak dokáže sobectví ubližovat. Ani zdánlivý happyend není jednoznačnou výhrou, byť je logickým vyústěním rozbitých rodinných vztahů obou protagonistů. Stejně jako Carlovi chybí dcera, potřebuje Frank otce, a přestože se oba k přijetí těchto rolí nakonec dopracují, v divákově hlavě ještě stále doznívá Frankův vánoční útěk za vlastní matkou, do místa, kam už nepatří, kde byl nahrazen a zapomenut. V tomto není Frankův příběh nepodobný již zmiňovanému příběhu Davida a Spielberg umí věrně zobrazovat hloubku i důležitost lásky, kterou jako děti hrozně moc potřebujeme.

Nekonečný seriál postavený na stále stejném principu vymyšleném již před dávnými časy. Jelikož ke konečné katarzi, pointě či odhalení nikdy nedojde (abyste konzumovali donekonečna), měl by to seriál kompenzovat dostatečnou šíří dějových linek, napětím či alespoň povrchní přemírou násilí, sexu a nečekaných úmrtí.  Nic z toho se zde ale nekoná. Dostáváte jen nekonečné míchání vzájemných vztahů několika málo postav uzavřených většinou v těsném interiéru kosmických plavidel (nepřijde to draho), k tomu pár efektů a občas přepálená počítačová animace, konspirační teorie kdesi v pozadí. Nádavkem pak levná výprava připomínající Total Recall, kdy má ovšem o 30 let starší klasika žánru stejně navrch. Vše korunují naprosto nesympatická herecká dřeva zastupující navíc pouze úzké generační rozpětí. Konspirace se objevuje spíš letmo, reprezentuje ji detektiv s hipsterskou patkou a jedna omšelá indická politička jednající o meziplanetárním míru většinou na chodbě či v obýváku. Kdo čeká velkolepé přesuny armád (Star Wars to fakt není) či velké politické drama, bude zřejmě pramálo uspokojen. Počin je charakterizován jako space opera, ale já bych jej spíš zařadil mezi reality show, neboť sledování toho, kdo s kým v ústřední posádce zrovna kamarádí, se podobá Vyvoleným či jiným mladým vypatlancům uzavřeným v ponorkovém prostředí. Koho tohle baví, nechť tomu ty hodiny věnuje, my ztráty času želíme, neb jsme v jakémsi lobotomickém stavu zhlédli téměř celou (a bůh ví proč oceňovanou) první sérii.

K trikům a vizuální stránce se vyjadřovat nechci, jsou totiž značně pomíjivé a závisí spíš na technice než umu. A příběh? Takové klasické plivání na osidlování nového světa - zlí běloši a soucit s indiány. Předvídatelné, mravokárné, unavující.

Cameronova fascinace vodou je všeobecně známá, to že se právě v tomto filmu zrodil tekutý Terminátor rovněž. Já ale zrod moderní počítačové kinematografie neoslavuji, a proto mne ani tyto pionýrské doby nevedou k nadšení. Příběh je průměrný, realistický a bohužel i poněkud nudný. Spielbergova Setkání jsou lepší variantou, pracují mnohem lépe s napětím. Ale zatímco ve Vetřelcích nahradil Cameron tuto svou svou slabou stránku přemírou zdařilé akce, zde se ani do akce nepouští. K tomu všemu ještě nesympatická a hysterická hrdinka a nijak oslnivé triky - tedy na dnešní dobu, ale to je právě ten paradox, že každá revoluce požírá své děti, a pokud jste začali filmy prodávat především skrze pozlacený obal (a s mizerným obsahem), musíte zlatit stále víc, protože obaly vlastně umí kde kdo a navíc stále lépe. Neupírám Cameronovi originalitu a jeho vodní hrátky jsou zajímavým rukopisem jeho děl, nicméně s příběhy a zápletkami to v jeho tvorbě není žádná sláva.  Tváří v tvář současnosti musí ale člověk s povzdechem přiznat, že tady jde vlastně ještě o obstojné vypravěčské řemeslo.

Souhlasím naprosto s recenzí Vančury. Naprosto! Ale protože existují horší věci, na odpad to není.

Po prvních epizodách jsem směřoval hodnocení k odpadu, neb ani nostalgie reálií mého dětství nedokázala přebýt příliš silnou ideologickou notu. V konfrontaci s realitou zobrazenou klasikami jako Tankový prapor či Černí baroni se prostě člověk občas válí smíchy nad férovostí lampasáků, sladkostí politruků či nápravou cikánského kriminálníka (korektnost už tehdy velela tuto etnicitu poněkud přebarvit). Režisérská taktovka a střih spolehlivě zabíjejí veškeré pokusy o drama (např. oběť nadporučíka Ráže při záchraně chlapce z hořící chaty je totálně nevyužita a scénářem předepsané rozsáhlé popáleniny se mávnutím kouzelného proutku změní v pouhou náplastí na tváři). Přidává se povinná dehonestace kriminálníků plánujících emigraci či očerňování křesťanství v zapadlé slovenské obci (zosobněné tchýní a rozvracející řádné socialistické manželství družstevnice a družstevníka). Celé to navíc působí jako agitační dokument ČSLA, čemuž nahrává i tristní herecké obsazení záklaďáků (hrát umí snad jen Vladimír Javorský). Vzhledem k právě řečenému vlastně ani nevím, proč jsem se prokousal několika prvními díly, ale pocit znechucení se postupně proměnil ve zvědavost a zájem o osud jednotlivých postav. Myslím si, že právě zobrazení komplikovanosti lidských vztahů je skrytou devizou seriálu a zobrazením bezpočtu variant vztahového míjení a nalézání je docela věrným obrazem života i dospívání. A tak rozumím i tomu, že tváří v tvář rozpadajícímu se manželství nadporučíka Ráže (František Kreuzmann ml.) je naivně čistá láska Tomáše (M. Zounar) potřebným protipólem a svým Shakespearovským pojetím může vyvolávat až jisté dojetí (a je mi líto všech, kteří nikdy takto bláznivě a horoucně nemilovali). Oslavována byla svého času odvaha zobrazit na vojně všudypřítomnou šikanu, jenže reálný není v tomto smyslu jeden (!) usmolený násilník, ale proměna šikanovaného Voříška v agresora ve chvíli, kdy se má komu pomstít a zbuzeruje nového bažanta. Zkrátka a dobře, ukrývá se tam mnoho z lidské vnitřní komplikovanosti a křehkosti, a byť je to celé zabalené do odpudivě zeleného kabátu ideologické objednávky, ukrývá to v sobě obžalobu ideologie dnešní, která si právě lidské partnerské vztahy vzala do parády.

Takové míjení se s historií se nepatří ani komentovat. Nicméně k pochopení, o jakou blamáž jde, je třeba alespoň zmínit Balianův proslov k obráncům Jeruzaléma, kdy v rámci svého respektu k muslimům sděluje svým křesťanským spolubojovníkům, že oni ti před hradbami tu přece byli první a město jim patří. Tento Ridleyho počin je tak moc zatížen ideologií korektnosti, strachu z islamofobie a současného výkladu Křižáckých válek, až se na něj nedá koukat. Připomíná nejhorší filmová znásilnění historie, jako je např. Vávrův Jan Hus či Sequensův Major Zeman, byť tohle je možná ještě o chloupek horší, protože to není na první pohled tak čitelné a navíc to nedrží ani dobové reálie.

Film zpracovává ryze současnou obsesi, a byť ji navlékl do středověkých kostýmů, středověku je ve filmu pomálu. Absentuje víra a duchovní svět, dobové myšlení je reprezentováno snad jen známým tehdejším názorem, že bez ženského orgasmu není početí. Paradigma je jasné: Svět ženy byl vždy jen světem utrpení a muž je vždy zápornou postavou. Tam, kde by byl dříve pohádkový princ oslavován za nasazení života, je dnes pranýřován pro svou hrubost, necitlivost a další povinné atributy maskulinity. Na scéně tak až do závěrečných titulků zůstává jen silná hrdinka, a byť nám kamera nabízí rádoby různé pohledy na pravdu, zůstane právě ona bez sebemenší poskvrnky. Tolik k ideologii. Trapasů je ale víc. Některé dobové scény jsou až směšné. Hrdinka osamocena na hradě (hrad vážně není barák v satelitní zástavbě nebo byt v paneláku), porno scény z dauphinova hradu (fraucimor fakt nebyl nevěstinec plný nadržených samic), nebo nabídka tzv. pořádku v účetnictví (v ryze současném řešení problému tak byly např. v "kanceláři" monitory pouze nahrazeny počítadly). Medievalista pláče, nadšen je naopak historicky nevzdělaný blbeček, jehož dějepis se zúžil na implantaci vlastních "traumat" do všech dějinných epoch. Historia magistra vitae? Nikoli. Vita magistra historiae. Tam, kde by mohla historie léčit, stává se jen dalším nástrojem prohlubujících se neuróz.