Marigold

Nároky stranou, chtěl jsem co nejvíc času s touhle trojkou moronů a dostal jsem 130 minut nostalgického tripu nádhernou krajinou bez zbytečných krkolomných pičovin, naopak se spoustou skvělých slovních gagů a posmutnělé chemie lidí, co spolu projeli svět a každý vtip dělali v životě už desetkrát, aniž by ztratili humor. Dojem, že ani po těch letech nepůsobí interakce Clarksona, Hammonda a Maye vyčpěle, je dostatečně unikátní na to, abych se po handshaku rozbrečel a vesele opečovával ten naditý pytel krásných, debilních, nekorektních a neandrtálsky pubertálních rozkoší. Sbohem, hovada, dal jsem si k tomu na cestu hned dvě...

Strhující soustředěný nástup postavený kolem jednoduché premisy náhodného kolemjdoucího zataženého do policejní šikany, nádherný build-up vrcholící scénou s restartem modemu... a pak trochu rozpačitá druhá polovina, která se pokouší o složitější motivaci i elaborované schéma spiknutí... a najednou se ta Saulnierova semknutost trochu vydrolí a film, který byl slow burn je najednou spíš burn too slow. Scénář víc sází na náhody a mechanismy, které mají pospojovat jednotlivé motivy, ten pocit jednoduché žánrové satisfakce se už ale nevrátí. Aaron Pierre je každopádně objev jako kráva. Fakt Rambo meets Reacher. Dejte mu seriál. Bacha na chlapy, co nemrkají. Silné 3, slabší 4.

Abbasi odvedl solidní režijní práci, když příběh Trumpa vypráví stylizovaně s proměnlivou dobovou patinou a nenechá se svádět potenciálem příliš glamorous podívané o (duchem) chudém bohatství. Má to sebejisté herce, dobrý rytmus v těch fragmentech, Shermanův scénář je ale opravdu hodně povrchní a opatrně klouže situacemi. Filmu tak chybí nějaký větší catch nad rámec shrnování faktů a domněnek, které jsou veřejně známé. Naštěstí je tu dominantní skvělá rovina s Cohnem, kterou nekompromisně táhne manicky ponořený Jeremy Strong. Seb si odehraje svoje, ale proti tomuhle portrétu stvořitele pragmatického monstra, které požírá svého tvůrce a bere si z něj jen to nejhorší, vlastně moc nemá šanci. Cohnovo finále je dojemné a zdrcující, což vynikne obzvlášť ve filmu, který je jinak "jen" slušný a nebulvární biopic.

Na žánr “bohatí intelektuálové ušlechtile umírají a smiřují nás tím s majestátem smrti” by mělo být uvaleno embargo, ale chápu, že se na to hezky kouká a dobře se tomu dávají ceny. Pedro, kterého si vážím pro jeho schopnost vyvážit patos a hispánsky ironický flair, do toho jde all in. Kamera maluje, Julianne a Tilda teatrálně deklamují dialogy a monology, z nichž je cítit, že Pedro není v angličtině doma a ten jeho osobitý melodramatický tón je najednou dekorativní a plochý. Ano, eutanázie je důležité téma, ale fakt nevím, co do něj přináší zaumné citáty Joyce a Hoppera. Chápu, že tenhle film je safe space, kde se to všechno zdá intelektuálně uchopitelné. Je to ale levná umělecká licence. Už ani ty hrátky s hysterií a afektem nejsou něco, co by tenhle umírající esej vykoupilo z bezvětří.

Toddu Phillipsovi kolektivní psychóza vsugerovala, že je skvělý režisér a spasitel komiksového filmu, takže ve své novince spatlal slabomyslné soudní drama, komicky plochý psychothriller z vězení, psychoticky prkenný muzikál, náznaky temného superhrdinského filmu a klišovitou cherchez la femme romanci, která má asi vzbudit jakýsi soucit s tím chaotickým incelem v hlavní roli. Samozřejmě nic z toho není dobré a jednotlivé žánrové elementy si nikam nepomáhají. Phoenix je jistě skvělý herec, hodně zhubnul a nonstop se tváří jako mučedník, protože, ano, v tomhle filmu je především oběť vůle jiných. Snad se lety dojde k tomu, že Joker je největší kolektivní disonance posledních let. Tahle rozpustile toxická fantasmagorie je dobrý začátek vystřízlivění!

Má to svoje mouchy: Baylinův scénář je schematický, dominantní vedlejší ženská postava působí trochu jako uměle včleněný element a je v tom takový ten univerzální temný macho sentiment... jenže. Jude Law jako deeply troubled agent FBI je tak uhrančivý a fanaticky umíněný, že si Justin Kurzel klidně může hrát s tempem a pečlivou aranží scén, emotivní jádro filmu mu hlídá hlavní star, která vás nenechá vydechnout. Tye Sheridan jako nezkušený parťák je famózní a kunímu ksichtu Nicholase Houlta nabídl terorista Bob Matthews nečekanou šanci vysochat neonazi fanatika s bezmála nebezpečnou civilností. The Order je jedinečný v tom, že vůbec neubývá před svůdnou rodinnou selankou supremacistů. Jednoduše ukazuje, v čem je tahle ideologie stále tak přitažlivá. Provokativní je i fakt, že Matthews i jeho lovec jsou si ve svém fanatismu v něčem nebezpečně blízcí. Výsledkem je neskutečně tenzní thriller zasazený ve strhující ohijské přírodě, který svou tvrdostí a nekompromisností připomene Sicario a Wind River. Přes drobné výhrady mě to přikovalo do sedačky s neskutečnou silou. Kurzelův nejlepší film, ve kterém spojuje svojí zvláštní empatii k lidským zrůdám a víc divácký přístup. (Benátky 2024)

Nečekaně poctivá temná atmosféra, monstrum s důstojností hodnou Nosferatu. Odpouštím i občasné CGI kopance, které bych čekal spíš ve vanhelsingovských vodách. Hezký casting všech postav, Øvredal věnuje svým protagonistům dost prostoru, aby jim člověk začal fandit s mrazivou jistotou, že je bude sledovat padat jednoho po druhém nehezkou smrtí. Osobně bych ještě ubral s upířími money shoty, přidal víc praktických efektů a šel po té linii dusné námořnické konverzačky ve stylu Teroru a Severních vod. Ale nakonec tuhle slušně vyváženou směs moderního hororu, gotické morbidity a pocty universalovským letům padesátým pokládám za velmi zdařilou, i když snaha začít budovat nový lore je na konci trochu legrační. Jenže, ruku na srdce probodnuté kůlem, kdo nechce vidět toho morbidního shrbence, jak nosí klobouk, hůl i převlečník?

Ucházející žánrový best-of remix, kterému chybí faktor výrazné zapamatovatelnosti. Ten měli i nejhorší filmy série. Fedex doručil pietní estetický balíček zabalený se zručností, kterou od něj člověk po Smrti ve tmě očekává. Nejde se ale zbavit momentu, že všechny skutečně výrazné momenty jsou jenom derivátem lepších dílů.

Absurdně dobře nacastovaný film, který má letargii vepsanou do své DNA. Pracuje s ní důsledně už díky tomu, že to heist s dvojící důsledně disociovaných loserů - oba se připletou do absurdně vyhrocené situace, ale jeden to neprožívá proto, že je těžce flegmatický alkoholik, druhý proto, že trpí nějakou formou autismu. Hlavně Casey Affleck si svého vylitého bostonského řízka dává s gustem a hodně tomu filmu pomáhá plavat. Při troše lepšího psaní a režie tu byl potenciál pro černou coenovskou komedii, nebo pro outsider blues ve stylu Logan Lucky. Doug jeLiman působí nicméně podobně rezignovaně jako jeho postavy, takže výsledek je středně stravitelná a zapomenutelná streamovací jalovost.

Jak když semináři netalentovaných adeptů tvůrčího psaní zadáte práci na téma "napište scénář a ať je každý dialog hláška". A oni to vezmou doslova. Výsledkem není obligátní snad nám vyjde jeden fór z pěti, nýbrž vzácné kombo "co fór, to eyeroll". Chemie mezi protagonisty neexistuje, Feigova režie působí dojmem, že se radši placu zeširoka vyhýbal a nechal herce mlít ten otřesný bullshit. Jackpot! je symptom doby streamovací. Fakt se nedivte, že za pár let už budou lidi zajímat jenom youtubeři a influenceři. Furt lepší než tohle odtučněný hovno.