Krt.Ek

Ta otázka, kterou Čas zabíjet vznáší - totiž, zdali lze v určitých situacích pojímat vražednou pomstu za spravedlivou (resp. ospravedlnitelnou), aniž by se společnost (její nepsaná společenská smlouva) pod protesty nespokojenců rozpadla -, je děsně provokativní (ale zároveň hrozně chytře položena, interpelující bazální lidský soucit), a když se jí člověk poctivě zaobírá, tedy rozvíjí určité scénáře "jak to asi dopadne" a "jak bych chtěl, aby to dopadlo", tak ani nevnímá, jak čas rychle kvapí, budiž tedy Schumacherově snímku pochvalou, že mně absolutně nepřišlo, že by film tuto otázku řešil dvě a půl hodiny, vlastně se mně zdálo, že by mi film mohl nabídnout ještě víc, kdyby trval i o něco málo déle (15-30 minut). Další věc, kterou chci pochválit, je hvězdné obsazení: Matthew McConaughey (možná v životní roli, víc už se mně líbil pouze v první sezóně Temného případu), Samuel L. Jackson, Sandra Bullock, Kevin Spacey, Donald Sutherland, Kiefer Sutherland, co jméno, to pojem, navíc každý z nich zde předvádí vynikající herecký výkon, McConaugheyho už jsem vyzdvihl, jmenovitě bych ještě upozornil na Spaceyho a Kiefera Sutherlanda, kteří mně přišli správně odporní a slizcí (na jedné straně bezskrupulózní kariérista, na straně druhé tupý rasista). Vrcholem filmu je samozřejmě závěrečná obhájcova řeč, patřící k těm nejlepším napříč filmy ze soudní síně. Co mě trochu rušilo (a proč nejdu do plných), tak určité irealistické momenty, kupř. to stupňující se násilí Ku-Klux-klanu, které nikoho moc netrápilo (nějak mně bylo zatěžko uvěřit, že za téhle situaci by nedošlo k a) přesunutí soudu do jiného města, b) posílení bezpečnosti u členů Jakeova (Matthew McConaughey) týmu, c) preventivního zatýkaní, či aspoň izolace, mužů v maskách Ku-Klux-klanu), ostatně i to, že soud byl postaven do situace, buď byl Carl L. Hailey (Samuel L. Jackson) v době svého činu příčetný, pročež si zaslouží trest smrti, nebo byl nepříčetný, a tak ho osvobodíme - to nezná americké soudnictví polehčující okolnosti, nepříčetné vrahy neposílá na léčení (osobně rozumím i stanovisku státního zastupitelství: vražda je pořád vražda)?? Btw. určitě by mě zajímalo, jak by na mě tenhle film působil, kdybych byl občanem USA, tím, že žiju v relativně etnicky homogenním státě, tak zkrátka nejsem schopen verifikovat autentičnost toho rasového napětí, které tento film zprostředkovává, jinými slovy v percepci tohoto filmu zeje propast mezi americkou a středoevropskou zkušeností, díky které se my, Češi, v tomto filmu musíme zákonitě cítit trochu cize - i kvůli tomuto bych si tu pátou hvězdičku sám před sebou neobhájil. 80 %

Tak za mě má Jezero mrtvých blíže k mysteriózní detektivce než hororu (s klíčovou otázkou, jaká je povaha události, které se okolo chaty a jezera dějí, jestli mají přirozený, či nadpřirozený charakter; stěžejní tedy nebylo, co se stane/stalo, ale proč, resp. kvůli čemu k tomu dochází, jednotlivé postavy pak reprezentují možné typy odpovědi - racionální/psychologickou, metafyzickou atd.), ale to myslím není tak důležité, oba žánry beztoho odvozují svůj původ od E. A. Poea. Pokud tu je nějaký problém, tak možná spoiler určitá obojetnost odpovědi: může za to psychologické ustrojení (jeho patologická erotická preference) domnělého sebevraha, ve skutečnosti pachatele, zároveň však genius loci místa, jeho minulost spoiler. Ale i navzdory tomuto jsem se bavil, cením i tu strukturu, určitě momenty by se určitě líbily i Járu Cimrmanovi (viz Němý Bobeš), celý ten příběh je rámován jako vzpomínka, z které jedna z postav udělala literaturu, vtipné je, jak tam čtou ten deník, to už je třetí úroveň - hrdinové (už vlastně literární konstrukty) čtou deník, což je další literární konstrukt... Díky za tip Willymu Kufaltovi! 70 % (tento komentář byl původně psán jako diskuzní příspěvek do jedné zdejší soukromé diskuze)

Pokud RDK píše, že Piti Piti Pa je snad jediný film, s Funèsem, který se mu skutečně líbil, tak já musím napsat přesný opak, Piti Piti Pa je první funèsovka, u které jsem fakt trpěl – částečně za to asi může fakt, že je tato komedie situována do – pro mě nepřitažlivého – světa profesionálního tance, ale… ale vážně, jsem jediný, komu přišlo, že cca tříminutová Píseň hajného a dcer z Trháku, která variuje obdobnou situaci (otec chrání své dcery, resp. otcovská figura chrání své svěřenkyně před muži), má v sobě víc humoru a šarmu než zhruba osmdesátiminutové Piti Piti Pa? Bez toho v druhé polovině náhle se objevivšího batolete, které nejedné postavě zamotá hlavu, by u mě film dopadl zřejmě ještě mnohem, mnohem hůře… 40 %

Dokter Vlimmen u mě doplácí na to, že filmy o zvěrolékařích porovnávám s herriotovkou zkušeností (kupř. zde), ta je pro mě už zkrátka jakýmsi mustrem, a zatímco do Darrowby s jeho svéráznými obyvateli se budu vždy rád vracet (pro další lekci z humanismu; každý zde zná svou roli a všichni se snaží o obecné dobré), o vesničce, kde ordinoval dr. Vlimmen (Peter Faber) už nechci slyšet – vládnou zde totiž předsudky a politikaření, s tím se těžko a v tom se těžko pracuje. ;-) Ano, vím, že bych neměl hodnotit filmy dle toho, jaký fikční svět konstruují, jako potencionální přistěhovalec (kór když se v tomto filmu režisér a scenárista v jednom Guido Peters zřetelně staví na stranu pokrokového dr. Vlimmena, zcela očividně mu je to konzervativně-katolické cítění vesničanů - které si možná v mladí zažil, kdoví? - protivné), ale ani ten střet rozumu s tmářstvím (jakožto zakládající mýtus éry osvícenství vepsány do mnoha kulturních artefaktů moderní doby) se tu neozývá tak křiklavě, jako v jiným filmech na obdobné téma, nakonec je až pohříchu redukován na banální storku o falešném obvinění ze znásilnění (nepřeme se prosím o pojmy, každý mravokárce přeci ví, že když o generaci starší, finančně zajištěný muž svede svou služebnou a počne s ní dítě, tak je téměř stejný hřích jako nekonsenzuální, násilný sexuální styk). Nakonec nejvíc zaujme naturalismus scén veterinárních zákroků, na sedmdesátá léta celkem odvážné. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 65 %

Když už nic jiného, tak filmu nemohu upřít, že ve mně opětovně vyvolal touhu zahrát si Hitmana - ještě jsem si ho tedy neukradl (jestli mě prasknete, tak budete mít nehodu!), ani nevím, jestli tak vůbec učiním, přeci jen volných gigabytů na disku závratné ubývá, navíc jsem si vědom svých schopností (bez tak by to dopadlo tak, že bych nepřešel přes první misi, tak bych hru po týdnu se vztekem smazal), ale i tak, je to takový malý bezvýznamný plus… Jinak se tentokráte shodnu s Kateřinou Grosmanovou (KevSpa): rutinní thriller, postavený hlavně na vizuální stránce, s pár napínavými akčními scénami, to mně přijde jako přesné shrnutí toho, co The Mechanic ve finále divákovi nabízí. Hvězdičku bych přihodil, kdyby se film nebál spoiler odpravit Arthura Bishopa (Statham), to, že i na konci zůstává nezastavitelným „strojem na zabíjení“, který je vždy o krok napřed před svými protivníky, mně přijde celkem laciné, tak je to skoro v každém druhém akčňáku; a že v tomto konkrétním případě měli tvůrci kvůli morálnímu kreditu titulního „hrdiny“ slušně nabito, aby revidovali jeho „karmu“ spoiler, škoda. Nevím, co by se muselo stát, abych dal šanci pokračování. 60 %.

Můj čtvrtý Wajdův film (po Krajině po bitvě, Katyni a Mžitkách), a asi první, o kterém bych řekl, že jeho téma není bytostně politické, nýbrž existenciální – i když nepochybuju, že Lasocki (John Gielgud) mohl zazářit, jelikož opustil východní blok, a Adam Pietrzyk (Andrzej Seweryn) zakrněl, jelikož zůstal (resp. o emigraci zřejmě ani neuvažoval), jinými slovy: nemocný strom neplodí zdravé plody. ;-) Ale i tak si myslím, že by se příběh filmu mohl odehrát v jakýkoliv společenských souřadnicích (směřuje k soukromé sféře, rodinnému a profesnímu životu, oblastem, které si dokážou uchovat aspoň částečnou autonomii i v totalitním zřízení), vždy a všude (tedy i dnes a tady), když vedle sebe postavíte člověka, který žije svou práci, je v ní úspěšný, miluje ji, a někoho, pro koho je výtahem k moci, pouhým prostředkem, tak je jasné, že první druhého zastíní a zároveň vyvede na světlo jeho mrzké motivace a pochybný charakter. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 75 %

Krškův celovečerní autorský skoro-debut (termín autorský skoro-debut volím pro fakt, že Ohnivé léto točil Krška v tvůrčím tandemu s Františkem Čápem) je prvním filmem, ve kterém hrála Lída Baarová po svém dramatickém návratu z Německa (a zároveň jedním ze dvou filmů, v němž hrála se svou sestrou Zorkou Janů, tím druhým byl snímek Madla z cihelny). Zajímavostí budiž, že Roza, mladá žena, kterou Baarová ztvárnila, byla do filmu dopsána na poslední chvíli, přímo na tělo Baarové. Asi netřeba průkaznějšího důkazu, že pro Kršku je zásadnější (přírodně-milostná) atmosféra snímku než jeho příběh, než to, že hlavní ženská postava filmu byla přidána až dodatečně, v procesu vzniku. My se pak z tohoto tvůrčího rozhodnutí můžeme těšit, minimálně proto, jelikož scéna, v níž Lída Baarová (Roza) zpívá píseň Milujem to, co ztrácíme patří k nejsilnějším okamžikům protektorátního filmu vůbec (mimo kontext filmu i pro nedávno ztrátou pohraničí a následně i suverenity + skončenou aférku Lídy Baarové s Goebbelsem); mimochodem tato píseň sehrává důležitou roli i v dokumentu Heleny Třeštíkové o životě Lídy Baarové s názvem Zkáza krásou. 70 %

Beyond Utopia, dokument téže naléhavosti jako Welcome to Chechnya, podoby útlaku a rezistence (resp. lidskoprávního aktivismu) snímané napřímo, bez prostředníků. Jeden ze zásadních příspěvků k tématu fungování KLDR (třeba vedle knihy koreanistky Niny Špitálníkové Svědectví o životě v KLDR, díky níž jsem si vlastně sehnal i tenhle snímek). Až zas bude brečet, jak je to tady (v ČR) zkurvený a že se tu nedá žít, připomeňte mi, že jsem viděl tenhle film. Já bych si zase dovolil připomenout Kim Čong-unovi (a jemu podobným), že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. 75 % [dafilms]

Britskou herečku N. Watts mám aktuálně v oblíbených (červenec - prosinec 2024) i díky horrorům, ve kterých hrála (Kruh, Funny Games USA, částečně i Mulholland Drive, to jsou všechno výborné filmy), a tak jsem se rozhodl, že zkusím zhlédnout nějakou další její žánrovku. Vybral jsem si francouzsko-kanadský koprodukční film Oppression (an. dis. n. Shut In; č. dis. n. V pasti) z roku 2016, což ale nebyla zrovna nejšťastnější volba. Snímek selhává hlavně po scenáristické stránce, jeho scénář je směsicí klišé a nesmyslů, u těch nejkřiklavějších cítím akutní potřebu se z toho vypsat. Bacha spoilery! Cca celou první hodinu se hlavní hrdinka, dětská psycholožka Mary Portman (N. Watts), po zmizení svého pacienta (resp. klienta; psychologové nejsou lékaři), cca pětiletého hluchoněmého chlapce Toma, strachuje, že tento zahynul ve sněhové bouři, a teď ji, a jejího na lůžko upoutaného, bezvládného nevlastního syna, chodí strašit jeho duch. Resp. ono si to nemyslí, ona váhá, jestli se po jejím domě pohybuje duch, nebo trpí halucinacemi. A teď v čem spočívá problém? Proč by si žena, který svůj profesní život zasvětila psychologii, měla myslet, že ji ohrožuje duch, na základě čeho? A další zvláštnost:, když už se dokáže zalarmovat, proč neopustí svůj domov? Ať už tak nebo tak (tedy jestli ji a jejího syna ohrožuje něco paranormálního, nebo jí hrozí psychické zhroucení), tak by asi neměla zůstávat sama, kór když se blíží sněhová bouře! Je prostě nesmyslné, že si racionálně uvažující žena, která se doslova živí diagnostikováním problémů a jejich řešení, dokáže uvědomit, že se blíží průser (její totální vyčerpání a vyhoření), aby si to pak podložila duchařskou bajkou, a úplně rezignovala na jediné smysluplné řešení - navíc všichni z jejího okolí jí toto řešení nabízejí (totiž odjezd z jejího domu, víc odpočinku). ___ Ve finále se divák dozvídá, že se v tom domě děje fakt něco nekalého, že naše hrdinka netrpí bludy, v domě však neúřaduje duch, nýbrž zdánlivě nepohyblivý a bezvědomý syn naší hrdinky, který si ji takto k sobě připoutává! To snad nebylo myšleno vážně, ne?! Dokážu pochopit, že někdo nedokáže udělat to, co je pro něj nejlepší, v tomto konkrétním případě, že žena nepouští dům, i když si uvědomuje všechny problémy, je to zvláštní, ale dalo by se vyargumentovat, proč to neudělala. Ale nikdo mi nenamluví, že celý půlrok (i kdyby to byl týden; přeci jen, tihle lidé jsou sledování, tak i kdyby se zmátořil a během toho si uvědomil, že pro něj bude výhodnější předstírat, že se nezlepšil, tak ho prostě přístroje a lidé, kteří ho sledují, odhalí) nikdo neodhalí, že jeden psychopat předstírá absolutní nehybnost, vegetativní stav. To je prostě nebetyčná kravina. ___ Asi už nemá moc smysl se zastavovat u dalších nesmyslů, ale nedá mi to. Psychiatr (zřejmě, má pravomoc předepisovat léky) naši psycholožky odhalí přes webkameru, že je jeho pacientka v nebezpečí, vydá se jí na pomoc, snaží se uvědomit policii, vypadá to, že se mu to podařilo... ale stejně přijede do domu dřív než oni (a to se cestou vybourá, diváci musí vidět, že jsou hrdinové odříznuti od světa) a nechá se hloupě zabít. Proč? Horror si prostě žádá aspoň jednu tragickou smrt (a dítě holt zabít nemůžete). 40 %

Úvodem, nelze neocenit netradiční formu, Vítejte v Sarajevu je snímkem zpola dokumentárním, zpola hraným, a už tím se vymyká ostatní produkci a už tím si říká o divákovu pozornost. Je tohle formální ozvláštnění v tomto konkrétním případě pouhá manýra? Neřekl bych, vypadá to, že tvůrci měli reálné záběry z válečného Sarajeva, a k těm inscenovali (tj. natočili) podmínky jejich vzniku (což mně zní hodně osobitě, průkopnický), vlastním tématem filmu se tak stávají podmínky práce válečných reportérů. Nejsilnější je film: a) v odsudku tzv. kolektivního Západě (země EU a USA), čímž mě připomněl reportážní knihu Jana Urbana Všem sráčům navzdory, b) a ve vystižení bezmoci novinářů. K bodu a) samozřejmě netuším, zda bych byl v l. 92-95 zástancem bombardování Bělehradu (bezprostředně po vpádu Ruska na Ukrajinu jsem si vnitřně říkal, že Západ by měl zdrženlivý, že by neměl vojenský zasáhnout - třeba v podobě vyhlášení bezletové zóny -, jevilo se mi to tehdy jako vyhlášení 3. sv. války jinými prostředky; tím, že tam ta bohužel válka stále trvá, tak je pro mě stále nemožné si tento postoj kriticky vyhodnotit...), ale to blábolení, spoiler že tu Západ není od toho, aby každého zachraňoval, že Sarajevo není v současnosti nejhorším místem k životu, že je až čtrnácté (wtf?!), ta neochota evakuovat jeden jediný sirotčinec spoiler, to se mi fakt poslouchalo těžce! Že zatím zním celkem nadšeně, tak proč pouze za 3*? Z dvojího důvodu: 1) Převodem z jednoho média (resp. dvou - televizní a novinová reportáž) do druhého ta látka ztrácí náboj. Číst si spoiler reportáž muže, který zachránil děvčátko ze sarajevského sirotčince tím, že se ji rozhodl adaptovat, číst si o průběhu této záchranné operace spoiler, tak automaticky volám: dejte mu Pulitzera! Když ale totéž vidím zpracováno filmově, tak Oscara nežádám. Proč? Má hypotéza zní, že za to zřejmě můžu to zprostředkování. 2) Používat autentické válečné záběry (kór když nejste jejich autory; nechce křivdit, třeba u toho Winterbottom byl) mně vždy přišlo dost laciné, že si tvůrce tímto dost zjednodušuje práci - kdo by se nerozhořčil (či nedojal) nad záběry rozstřílených civilistů? Opět nikomu nechci křivdit, ale i při nejlepších možných úmyslech (ukázat světu tu hrůzu) se vždy horko těžko zbavuju podezření, že se někdo snaží manipulovat mými emocemi. Nadto poslední dobou přemýšlím, jestli tyhle záběry, když jsou prostě vsázeny do jiného kontextu a jsou něčemu prostředkem (třeba tomu natočit co nejautentičtější film o válce v Bosně), paradoxně neotupují diváckou citlivost, jestli nepřenášejí jen obraz zbavený děsu a bolesti, pouhý němý výkřik? 65 %