Údolí včel

Představoval jsem si to jinak, že to bude podobné Kladivu na čarodějnice, navíc můj oblíbenec Petr Čepek, no nebudu to okecávat, zklamalo mě to. Teď se do toho asi trochu zamotám, ale co, stejně svoje komentáře čtu jen já sám! Údolí včel bylo přesně takové, jaké jsem si představoval Kladivo na čarodějnice než jsem ho viděl, totiž předpokládal jsem nějakou filozofickou, meditativní, pomalou, zdlouhavou a syrovou podívanou, která pro mě bude procházkou nudným sadem. Kladivo mě však nadchlo a zařadilo se mezi absolutně nejlepší české filmy co jsem viděl. Tento zážitek mě také jaksepatří navnadil na podobně laděné české snímky té doby, především legendami a chvalozpěvy opředenou Markétu Lazarovou a její „dítě“ Údolí včel. Markéte mi stále uniká, nutno podotknout, že po zhlédnutí Včel už mě tak neláká, bylo to totiž přesně taková, jaké jsem si představoval Kladivo! Ne že by šlo o špatný film, je to skvělý snímek, ale já se prostě dost nudil! (19.11.2008)

Andělé jsou mezi námi. Bez nich bychom žili jako zvěř. Že se andělé neprojevují vždy právě tím nejjemnějším způsobem, je nad slunce jasné. Není nic vyššího než víra a za záchranu něčí víry je třeba bez mrknutí oka položit život svůj i kupu životů dalších. Rytíř Armin vše pochopil a konal nehledě na překážky a neohlížeje se na způsoby. Donedávna jsem si myslel, že vrcholem naší kinematografie je Markéta Lazarová; byl jsem donucen svůj soud zobecnit - je jím tvorba Františka Vláčila. (04.01.2006)

Vím že je to klasika a každej to považuje za kultovní, ale mě nic dlouho tak nenudilo. I když ty herci byly výtečný tak jsem u toho několikrát klimbnul a měl jsem co dělat abych neusnul. A nemůže za to ani Vláčilova režie, ale nejspíše dané téma. No prostě na větvi jsem z toho nebyl. A navíc i když jsem schopnej opomenout jakoukoliv levnost filmu či nedostatky, tak jsem se prostě musel smát tomu efektu kdy toho jednoho caparta hodil na zeď. Takhle blbě nasnímanou figurínu jsem dlouho neviděl. (02.06.2010)

Slovy klasika, my máme Údolí včel, Rusové Andreje Rubleva a Švédové Sedmou pečeť. Celkem názorně tenhle rozskřípaný mýtus kmene Čechů demonstrují stránky Nostalghia, věnované padlým andělům, rozuměje exponátům z řad kanonických vele-režisérů, jejíž autoři zařadili Vláčila velkoryse po bok Kurosawy či Felliniho, byť symbolicky až na konec lajny. Po dvou neuvěřitelně krvavých a krutých nacionalistických válkách je obtížné pochopit, jak může někdo brát takový rousseauovský romantický nacionalismus vážně. V devatenáctém století jej naši předkové, tápající po národní totožnosti, vážně brali, ale dnes? Zdá, že Češi stále nemají jasno v tom, jak se dívat na své dějiny. Byli husité hrdinové nebo „lupičská cháska"? Úpěli jsme za Rakouska nebo jsme se měli dobře? Bordwell dává podobným spekulacím útrum. Když si v Dějinách filmu vytipuje – především z řad proslulých Olympanů, bez výjimky neamerických – osm jakýchsi „super-auteurů“, které pojedná přednostně a nezávisle na kontextu národních kinematografii, jimž přináležejí, o Vláčilovi nikde ani zmínka. O Tarkovském pravda také ne, ale ten nenatočil své nejlepší dílo v 50. a 60. letech vyhlášených časopisem Cahiers du Cinéma za vzestup autorského uměleckého filmu a ke všemu se mu dostalo vrchovatě prostoru v kapitole ohledávající Nové kinematografie a nové směry v Evropě a Sovětském svazu od 70. let. Kdežto o naší národní pýše Vláčilovi nikde ani čárka. Když Masaryk kritizoval dva velké rukopisné podvrhy, s láskou a oddaností přijímané, ze kterých čerpali nejen Alois Jirásek a Mikoláš Aleš, nýbrž i František Palacký a na nichž náš rodící se národ založil své novodobé sebevědomí, známými slovy, že nic není veliké, co není pravdivé, plaval proti proudu. Krátkodobě ho pravicové Národní listy vyobcovaly z národa jako ohavného zrádce, kterého nejspíš neporodila česká matka, ale lítá saň. Ať si to přejeme nebo ne, ať je nám bližší ten či onen moment našich dějin, Vláčil na Bergmana ani Tarkovského neměl. Stál pod nimi. (19.02.2010)

Takhle nějak si představuju umění vytvořené pro umění a zástupy duševních sebemrskačů. V neskutečně nudné atmosféře se sice našlo pár zajímavých obrázků, ale nesmyslné blekotání umělců (viz. výše) mne ještě nějakou dobu bude strašit ze sna. Chápu nadšení filmových kritiků ze smyslově neuchopitelných orgií či orgasmy filozofů při lapání duchovních mouder, ale pro mě to byla naprostá ztráta času. (18.01.2011)