Lurdy

Když se Lurdy objevily v nabídce Festivalu francouzského filmu, silně jsem zvažoval návštěvu kina - především kvůli Sylvii Testud, charismatické herečce, která od dob Strachu a chvění opakovaně dokazuje, že její snímky se vyplatí sledovat a pod vizáží šedé myšky se ukrývá široký umělecký talent. Už tehdy mě ale instinkt a zkušenosti varovaly, že tentokrát bude v Lurdách málo Sylvie a příliš mnoho prodlev, meditací a modliteb. Z větší části jsem se mýlil, protože v Lurdách nakonec bylo příliš mnoho pouze toho prvního. Toho ostatního naopak pozoruhodně málo, dokonce i lidského smutku, bolesti a naděje. Stopáž 96 minut se může jevit v době, kdy se dvouhodinové bijáky staly bezmála standardem, jako rozumná, potíž je, čím je, respektive není, vyplněná. Obsah a sdělení Lurd by se totiž pohodlně vešly do 50minutového středněmetrážního snímku. Zbytek je vycpávka daná neochotou Jessicy Hausner stříhat. U téhle dámy můžete počítat s tím, že když vám pustí karaoke písničku, vychutnáte si ji do posledního tónu, a když se servíruje oběd, můžete ho konzumovat taky a stihnete to spolu s filmovými hrdiny. Lurdy jsou velmi statické a pomalé. Dokonce až do té míry, že filmy o životech trvale ochrnutých, které se odehrávají na lůžku nebo křesle (Skafandr a motýl, Hlas moře), jsou proti nim explozí vzruchu a dynamiky. Jessica Hausner se staví do pozice (zdánlivě) nestranného pozorovatele, který nezúčastněně zaznamenává dění kolem jednoho zájezdu na slavné poutní místo. Uvidíme naděje i pochybnosti jeho účastníků a můžeme držet palce hlavní hrdince, aby jí chvilka štěstí co nejdéle vydržela. V námětu zajímavý a v detailech nesporně silný film ale troskotá na výše zmíněném "naředění" tématu. Je to přesně ten druh snímku, který se díky sebestřednosti režisérky subjektivně zdá dvakrát tak dlouhý, než ve skutečnosti je. Celkový dojem: 40 %. (16.12.2013)

Pomalu a téměř dokumentárně vyprávěný film. Lurdy, jako podivné spojení zbožnosti a zbožněpeněžních vztahů, vypadají zde dosti bizarně. Na tomto pozadí se však lépe odraží tento na první pohled nenápadný a neatraktivní příběh, který má konec tak víceznačný, že záleží na diváku, co si vybere. Ani po druhém shlédnutí mi není jasné, zda je režisérka věřící či atheistka.Přikláněl bych se k druhé možnosti. (29.01.2012)

Jsou Lourdy místem duchovního povznesení nebo jen prosperující manufakturou turistického ruchu? Katolický Disneyland a náboženství jako pouťová atrakce ve filmu, který Vatikán asi příliš nepotěší. Více na http://www.moviescreen.cz/recenze/764/lourdes (11.01.2012)

Na tomhle filmu mi připadalo nejskvělejší to, že je to vlastně taková prázdná nádoba a dost záleží na tom, co do ní který divák naleje. Já jakožto "ateista", či bych měla spíše říci skeptik ohledně náboženské institucionalizace (nevím, jestli nějaký takový pojem existuje, každopádně se mi dost líbí a budu ho používat, i kdyby ho nikdo jiný než já nechápal), jsem viděla film, který naprosto nestranně ukazuje "realitu" tak, že úplně všechno v ní vyznívá absurdně a jakoby nahlíženo s ironíí, ačkoliv tak to není, filmaři si opravdu udržují distanc, jak to jenom jde. A zároveň věřím, že hluboce věřící a institucionalizovaný katolík by si u filmu poplakal a duševně procítil každou jeho minutu a ještě si byl jist tím, že právě viděl film utvrzující ho v jeho víře. A závěrem svého komentáře nebudu specifikovat, jestli jsem ho myslela vážně nebo si dělala srandu, neboť to je právě to samé ostří nožů, na jakém balancuje film, a mně se líbí u toho rovněž zůstat. --- A přece jen zaujmu stanovisko, protože se mi chce reagovat na komentáře negativně hodnotících autorů, kteří říkají "bohužel, nevěřím na zázraky". Já bych jim vystavila spíš jinou diagnózu - bohužel, nemají smysl pro humor. ♥ (07.05.2011)

Do roku 1858 boli Lurdy ospalým vidieckym mestom s približne 4 000 obyvateľmi a pešou posádkou na hrade. Dnes je to miesto, ktoré navštívi 5 miliónov ľudí ročne. Z filmu som si veľa ale neodniesol, trocha polodokumentárny štýl a trocha predstavenie miesta, kde sa dejú aj zázraky, ale nedejú sa všetkým. Film úmyselne postavený bez jasného stanoviska, ale nudný, keďže väčšinu času tvoria statické zábery alebo tlačenie pacientky na vozíku. Na čo nemusím vidieť film, stačí mi zájsť o 150 metrov od vchodu do najbližšej DSS. Film nie je ani tak o Lurdách, na ktoré názvom prilákal, ale skôr o chorých ľuďoch, ktorí hľadajú iskierku nádeje. (30.06.2024)