Louise-Michel

Šťastní to lidé... takoví bezprostřední - k večeři si chytí holuba, po nocích střílí na Velkou medvědici, po pár pivech dají co proto železným sloupkům na ulici, nemají problém využít své umírající příbuzné, za ztrátu zaměstnání volí definitivní odvetu, mají dokonce své soukromé 11. září... a svět se díky nim stává katastrofickým filmem. Mohla jsem mít na večer mnohem vyšší cíle, něco od Greengrasse, Emmericha, Coenových, Vinterberga, Finchera nebo Nolana, ale vybrala jsem si Louise-Michela a dostala jsem takový filmařský All Stars Team v jednom vrhu, s bonusem černé komedie a novým obzorem - když máte problém se čtením, netušíte, co je vlastně zakázáno a nic vám pak nebrání v rozletu, škoda, že vzdělávací proces v mnohých z nás tuto jedinečnou možnost pohřbil... (26.02.2014)

Úvodní scéna v krematoriu mě navnadila svým černým humorem a následující minuty o tom, jak majitel vyběhl se svými zaměstnanci, mi připomněly nedávno zveřejněný případ z Itálie, kde poslal šéf své ovečky na celozávodní dovolenou, během níž přestěhoval fabriku do Polska. Vypadalo to na skvělou jízdu a předpokládal jsem, že se budu rozhodovat o udělení nejvyššího hodnocení, jenže poté, co si zhrzené zaměstnankyně v kavárně odhlasovaly popravu svého šéfa, uhnul film do podivné absurdní křeče, ze které se až do závěrečných titulků nevymanil. Jak mi úvodních deset minut dokonale sedlo, následovaly nekonečně dlouhé chvíle nefalšovaného utrpení. Dal bych odpad, ale uvědomuji si, že Ježíš by utrpení definoval úplně jinak. Prostě jsem si s tím humorem anarchistické dvojky nesedl. Celkový dojem: 15 % za úvod. (10.10.2015)

Vydatná dávka absurdního humoru, bohužel v nefungující formě. Tohle prostě Francouzi, oproti svým britským kolegům (Terry Jones a spol.), neumějí ukočírovat. Jako celek je to nezáživné, nudné a je vidět, že se dost tlačilo na pilu. Absurdní humor ano, ale musí to být zábavné, tohle je jen taková černočerná groteska, ovšem uznávám, místy povedená (střelba na štěkajícího psa, žádost o vraždu vznesená na dívku umírající na onkologickém oddělení nebo závěrečná vyvražďovačka, jíž neujde ani malé dítě). (18.11.2010)

Hlavní hrdinkou je tady dáma, která si obstárává jídlo tak, že než jde do práce nalíčí na balkoně past na myši a když večer přijde vezme z pasti chycenýho holuba a večeře je na světě: No a teď si představte, že tato dáma přijde o práci a rozhodne se situaci s pomocí svých propuštěných kolegyň řešit. Při některých scénách a dialozích jsem měl pocit, že ve Francii při psaní scénáře měli magoři vycházky, protože tohel ze sebe normální mozkovna nevyflusne, na druhou stranu z filmu je jasně cítit sociální podtext a to staví tuhle nekompromisní černohumornou záležitost ještě do kvalitnějšího světla. (22.12.2013)

Velmi cynická, originální a v neposlední řadě zábavná procházka za dělnickou spravedlností. Na povrchu mírně levicová „agitačka“ (nikdy mě nepřestane překvapovat, jak je toto téma ve Francii stále živé), uvnitř drtivý knock-out pokrytecké společnosti. Louise-Michel vyvolává zvláštní směsici pocitů oscilující někde mezi neřízenou cynickou zábavou a bolestným soucitem a dává tak vzniknout opravdu netypickému zážitku, který je odlišný od všech (rádoby)pobuřujících, kritizujících a všemožně hodnotících snímků, které se zabývají kritikou soudobé společnosti. Pichlavost snímku je navíc podpořena minimem stylizace (na rozdíl od Bruna), převážně statickou kamerou, někdy i mírně roztřesenou, barvy jsou použity velmi střídmě, obraz je prostě nadmíru střízlivý. Dvojice Kerven – Delépine nejsou tvůrčími anarchisty v pravém slova smyslu, ale jejich styl se tomu velmi blíží. (20.11.2009)