Happy

Sally Hawkins pro mě má zvláštní kouzlo, takže ať už je v jakékoliv roli, tak z ní nemůžu spustit oči. Postavy které hraje, díky tomu vnímám mnohem opravdověji, než jen jako imaginární figury, jak jsou popsané ve scénáři. V tomto filmu mám navíc poprvé možnost vidět ji mladou. Celá Poppy, povahou i vzhledově, dokonce i povoláním, představuje ženskou, kterou jsem vždycky chtěl. Přiváděla by mě k šílenství. Jistě, ale vedle takových sluníček si tak bude připadat každý druhý. Buď vás nabíjí, nebo zabíjí...je na vás, jak moc se budete chránit. Poppi je třicetiletá žena, která byla obdařena darem životního optimismu a radosti ze života. Život není peříčko, tak proč ho ještě dramatizovat negativním přístupem a škarohlídstvím. Jenže zdaleka všichni to tak nemají, což pocítí i sluníčkovka Poppy. Leigh namíchal první polovinu filmu tak, že se člověk uculuje a moc té praštěné a usměvavé ženské přeje, aby to štěstí tvořené prostými, ale důležitými věcmi neskončilo tvrdým pádem. Je to o nastavení diváka, jestli vnímá živost  jako stav pohody a radosti, který občas přeruší nějaká nepříjemnost, nebo jestli bere život spíš jako sled povinností a útlaku, který občas prosvítí šťastné chvilky. A právě takový nešťastný a tím pádem zlostný člověk vstoupí Poppy do života. Leigh chtěl nejspíš ukázat ten kontrast a přimět diváka, aby se aspoň vědomě občas pokusil být víc jako Poppy, než jako Scott. Ale možná se jen chtěl podělit o tu radost, že někoho takového zná a dát některým mužům naději, že sluníčka jako Poppy existují. (17.01.2022)

Toto rádoby komediální drama mě tedy zas tak extra neuchvátilo. Nejen, že jsem postrádal alespoň jistý náznak vtipu, ale navíc jsem z těch takřka dvou hodin měl více jak hodinu a čtvrt nutkání vypnout film, a to kvůli hlavní představitelce, která se opravdu chovala jako naprostá kráva na zabití. Já nevím, ale potkat takovouhle ženskou a být s ní ve stálém styku, já bych ji musel asi fakt ublížit. Jistě, je pravda, že brala svůj život velmi hezky a optimisticky, jenže já takovéhle snílky vyloženě nesnáším. Takže co bych tak ocenil, tak je příjemný malý detail v podobě kurzů flamenca a nahlédnutí do stereotypního života Paulininy sestry. Jinak celkově, nic moc. Hlavně si lámu hlavu nad tím, jak něco takového mohlo dostat nominaci na Glóby. Vedle Bruggčanů, ABBÁků, Barceloňáků a Cone bros. nemá dáma s třešničkami a jahůdkami žádnou šanci uspět. (04.01.2009)

Štastný film o šťastné, až záviděníhodné povaze, která dokáže buď přitahovat, anebo iritovat, anebo obojí. Film ani ta dívka se nepodbízí. Jen nabízí. Kdo by Poppy nechtěl znát, aspoň jako kamarádku? A napadá mě, že Leigh si zde trošku půjčil od Almódovara... Což je ok. Pedro to s ženskými hrdinkami odjakživa uměl nejlíp. A která scénka byla nejlepší? Ta s učitelkou flamenka. Škoda, že Leigh netočí druhé, třetí, čtvrté díly svých filmů. Tohle by vydalo na seriál, řekněme o věčně veselé, nezdolně optimistické Doně Quiotce-Idiotce. -- Film sám tak za čtyři hvězdy, ale námět a hrdinka... za pět! A ještě douška na závěr: ty, kdos film ještě neviděl a chceš se řídit zdejšími zapšklými komentáři učitelů autoškoly, nedělej to! Zkoukni to a udělej si názor sám. Ha ha! oops... (22.03.2009)

Poppy nadopovaná koňskou dávkou euforie sice zaujme, ale po chvíli začne být, až neodbytně otravná. To bručounský instruktor autoškoly Scott je vyhledávaným zpestřením nejistých žáků, které v dobrém úmyslu „uklidňuje“ svým hojně využívaným výrazivem Enraha. Oba dohromady pak tvoří tu nejrozdílněji myslitelnou dvojici. „Zůstaň šťastnej!“ (29.10.2010)

Na tento film mě upozornil hezký komentář uživatele Artran. Ale mám několik velkých otazníků. Tak především, co pokládáme za „dospělost“? Mně připadala Poppy dospělá hned od počátku. Nenechejme se mýlit tím, že se v jednom kuse pitvoří a štěbetá, to bychom špatně rozuměli ženám. Souhlasím že například učit takovou ženu řídit auto je holé neštěstí. Ale to není projev nedospělosti. --- Jak se chovají nedospělé ženy? Trpí nejistotou a hledají pevný bod. Partnera, dítě, kariéru, přesvědčení, zkrátka definici sebe sama - ovšem vně sebe sama. Naopak Poppy je definicí sama o sobě a ví to. Je naprosto připravená a přirozeně přijímá všechno, co dělá život životem. Jejího štěbetání bych se vůbec nebál; však když přijde na věc, ona toho nechá. Vidíme, že je dobrá učitelka, a to je významná indicie, že bude i dobrá partnerka, matka, atd. --- Ale možná se mýlím, anebo jsem špatně pochopil Leighův úmysl. Když totiž Poppy potká partnera, chová se… no, nesedí mi to. Jistěže už neštěbetá, ale aby na sebe jen hleděli a docela jim došla řeč? A hned první schůzku skončit v posteli? To je podle mne právě projev nedospělosti, nejistoty, uspěchanosti, honem honem „to“ mít za sebou, aby to bylo zpečetěno jako náležitě významné. Aťsi jsem jiná generace, aťsi jsem staromódní, ale věřím, že toto platí univerzálně: do postele pospíchají ti, kteří mají strach, že ostatní, náročnější úlohy lásky nezvládnou. (Mlčením přecházím těch několik miliard nedospělých zletilých, pro které láska a kopulace jedno jest.) --- A konečně poslední rýpnutí, týkající se jedné vedlejší epizody. V příběhu se mihne případ agresivního dítěte a řešení až příliš samozřejmě a přímočaře směřuje k nálezu, že násilí je patologické. Ona je to teď taková móda, to „domácí násilí“, a bruselští a jiní byrokraté si mnou ruce, protože čím více společenských neduhů, tím více fondů k rozdělování, tím více sfér, kam strkají rypáky. Chtěl bych se na tomto místě vzepřít této vlně, a především paušalizaci, která je jejím (nevyhnutelným) následkem. Násilí má mnoho forem, mnoho příčin, mnoho odstínů, patří k lidem imanentně, není tedy prima face nemocí, a kdykoli a kdekoli přeneseme odpovědnost za své chování na stát, ničeho dobrého se nedočkáme, jen se zbavíme dalšího kousku své svobody a povolíme uzdu svému sklonu vypínat rozum až k naprosté idiocii. --- Kdykoli slušnost nahradíme předpisem, naše lidství jde dolů. Snad tomuto názoru dodám váhy konstatováním, že jsem v oboru profesionál a předpisy byly dlouhá léta mým živobytím. --- (19.05.2012)