Na hraně lásky

Všichni tu srovnávají tento Mayburyho snímek s Pokáním Joe Wrighta. Myslím, že to není zcela fér. Několik podobných znaků najdeme, ale myslím, že nejlépe to vystihl uživatel Sobis87. Pokání je především " Epika " a Na hraně lásky je " Lyrika " . Popisovat jakkoliv snímek po jeho vyčerpávající komentáři je myslím zbytečné, pouze bych opakoval jeho slova, tak pouze za sebe dodám, že mě osobně je samotný příběh bližší než Wrightovo Pokání. A budu se opět opakovat, ale Keira s každým dalším snímkem herecky neskutečně roste a je již schopna sama odtáhnout celý film! Což není tak úplně případ tohoto snímku, protože všichni 4 hlavní představitelé zde podávají přesvědčivé výkony, ikdyž......Keira přeci jenom ( maličko ) vyčnívá :o) Pro mě osobně podhodnocený snímek! 85% (25.01.2010)

Jednu hvězdičku za kladnou postavu té jedné kostřičky z čápa. Jinak příběh plný idiocie, rádoby "poetických a intelektuálních" žvástů, které by zajímaly leda tak mého učitele češtiny, šílených postav, z nichž většina absolutně nemá tušení, co vlastně chtějí. Vera sice něco tvrdí, ale absolutně se podle toho nechová. Dylan se ukázal býti totálním kryplem, který zamořuje film i mou diváckou náladu. Pak se dvě kostry z čápa vezmou, odjedou pryč a pravděpodobně žijí šíleně až do smrti na strmém útesu kdesi v zapadákově na konci Walesu. Příšerně roztahaná, nudná debilita, která se sice tváří, že je dojemným romantickým příběhem ze druhé světové války. Pravdou je, že druhá světová se odehrávala na pozadí, jakože... jen tak mimochodem, byla válka. Fakt díky za ztrátu dvou hodin mého života. (05.01.2015)

Jakkoli se na začátku může film jevit jako obyčejně romantický, ve druhé půlce se mění na téměř psychologcké drama. Prostředí (ať už ve městě nebo ve Walesu) je nádherné a všudypříomná mlha vytváří nezapomenutelnou melancholickou atmosféru. Charaktery postav jsou podle mě dokonale propracované i když na tom mají určitě velkou zásluhu herecké výkony. Matthew Rhys je tak slizce odporný, jak by jen mohl být a Keira je zase až strašidelně realistická "egoistická mrcha". Přes to ani o jedné z těch postav nejde jednoznačně říct, že je dobrá, nebo špatná- každý se jen dívá na svět svýma očima přes to co už zažil a to dělá příběh znepokojivě realistickým. Je to vážně silný příběh. A nakonec musím dodat, že Cillian Murphy mě naprosto ohromil. (01.07.2012)

Ten film ani v úvodu nepozdravil, což neodpouštím, protože jak by řekl Svěrák, jsem Vítací typ, a ten když je opomíjen, je smutný. Světla svítí, lahváče se povalují v rohu, čili atmosféra slušná, jenže i přes svou romantickou vlnu (tu já rád) se dočkám jen chladnýho odstupu. Od všech. Keiru nemám na pozadí svého notebooku jen tak, je pro mě docela dobrou múzou, něčím... asi takovým básnickým pojmem, tak. To se mi to kecá do cizího filmu, když sám nejsem schopný racionálně popsat svoje myšlenky, že jo? A lepší už nebudu! Vlastně ani Mayburyho film, který by si měl přečíst příručku o tom, jak se naučit emotivně vyjadřovat.... a když toho nebyl schopný film, tak alespoň já: "Takže, Dobrý den!" (12.10.2009)

Komu zvoní? Krásky na Olympu lásky šátrají po stránkách poetiky červené knihovny, aniž by se vytrácely z útočišť dramatu. Svatební noc s tím pravým si představují. Ze rtů se polibky imaginárně protínají, stylizovanou růž z lynchovských kabelek vybírají. Kraj lásky, okraje citů rozervaných, pošramocených, vánkem duše zanesených. Láska stýskající si v poetické smýkavosti. Milostný čtyřúhelník vyhnaný ze scény jako poklad bez ceny. Lakonická rozkoš usmívá se mezi řádky. Karty lásce rozdané, city z dárkového koše rozbalené. Básník básnivý slovy duši opájí, rdousí ješitnost, myšlenky žárlivosti oddálí, svou "hvězdu" pochválí. Cínový vojáček z nitra veršů skutečný život přináší. Poznamenán, sám nešťasten. Podmanit si, všeho schopen. Miloval, však temnotou polapen. Oči modré jako chrpa, jako studánka, v níž utonout je slastí ducha. Pohled jeden jediný, jak pokorný, skromný, eroticky chtěný. Noční polibky něhu neminou, v tříštivém zrcadlení, v zlatavém loži milenců za oponou. My, smrtelníci, dotkli se a nasytili velkého světa vášně, však v komůrkách půvabů samotné existence lásky tápeme. Můj milý, má milá, kdo místo v našich srdcích zaplní. Milovaní, rozhození, do drahých poloviček zamilovaní? Vyprávějme o dvoření, o lásce jako o sladkém zjevení. Nejdramatičtější poklona pro lásku, která tahá za nitky zrození, dokáže být krotkou šarlatánkou, smířlivou hostitelkou, laskavou básnířkou velkých nadějí. Chci žít, umění mistra slov a snů už je dávno pryč, srdce se rozskočí, muž minulosti o romanci mládí pomlčí. Jedny dámské šaty postačí. Propouštím, odpouštím. (17.05.2015)