Komparz

1. série - 85% - Elegantní boj s věčnými nástrahami trapnosti. Ricky Gervais se mi dodnes nějakou záhadou téměř úplně vyhýbal, o to zvědavější jsem byl na jeho milovaný počin, protkaný plejádou známých tváří. A protože ona plejáda v sobě skrývá třeba Kate Winslet nebo Patricka Stewarta, jenom nevěřícně zírám, jak vděčným zdrojem může být koncept, kde si ze sebe "jen" někdo rád udělá srandu. Byť se ve výsledku jedná primárně jen o za sebe poskládané jednohubky, ve většině případů fungují více než utěšeně a jako instantní dobrá nálada. 2. série - 70% - Krok dolů jde paradoxně na vrub dlouhodobé linky. Přihrávačovo trápení bylo působivější v rovině vymodlených štěků, raketová cesta ke slávě v podobě banálního sitcomu se rychle přejí a byť po dramatické stránce funguje a Gervais má co hrát, není to ono. Druhou vadou je také skutečnost, že se zveličuje to, co diváky očividně bavilo minule, tedy Maggie a její dar dostat nejlepšího kamaráda do té nejnemožnější situace a pomocí své bezelstnosti ho v ní ještě vymáchat. A to mi trochu vadí, protože její inteligence klesá až příliš strmě, stejně jako Darrenova schopnost zařídit byť tu nejjednodušší maličkost. Linek založených na tom, že je Andy v problémech, protože ho do nich nechtěně nastrčili blízcí, je tak až moc a zrovna to je druh humoru, který mi moc vtipný nepřijde. Mrzí mě to dost, protože hosté jsou snad ještě lepší než minule a zejména Daniel Radcliffe sází jednu vtipnou nemožnost za druhou. The Extra Special Series Finale - 80% - Něco mi říká, že právě tohle je ten směr, kterým chtěl vždycky hlavní tvůrce běžet. Na místo jisté sebereflexe, na pointy o tom, že peníze ani sláva vám nenahradí pocit přátelství. Ve veskrze britské náladě jsou i scény opatrně zavánějící patosem čistě civilní a přesto až překvapivě dojemné. Chápu sice, že pro diváky, kteří si přišli pro obvyklou dávku celebrit, jen ve větším balení, musí podobně niterný přístup být krutým vystřízlivěním, já mám ale vážná finále komediálních počinů dlouhodobě rád. (10.09.2018)

Andy Millman je rozhodně pokračovatelem Davida Brenta, avšak s lehkým posunem k normálnosti , který byl nutný k našemu ztotožnění s ním. Teprve díky Andymu jsem si uvědomila, že největším problémem Davida nebyly jeho rasistické nebo šovinistické předsudky, tím méně jeho komediální ambice. Tím hlavním problémem byla jeho naprostá neschopnost upřímnosti, jak k druhým, tak i k sobě samému. Mezi upřímností a stylizací si Brent stejně jako Millman vždy vybere sebestylizaci. - Stejně jako se nebyl David Brent schopen rozhodnout mezi rolí kance v přízemí mezi dělníky a rolí rovnostáře nahoře v kanceláři, stejně tak si Andy Millman neumí vybrat mezí tím, zda chce být umělcem oddaným své vizi či „jen“ úspěšnou celebritou. (Přitom se přes naše divácké pochybnosti nakonec ukazuje, že mu možná ani nechyběla ta potřebná dávka talentu.) Předivo lží, které spřádá, aby se jevil v nejlepším světle těm, kteří jsou právě přítomni, se mu nakonec vždy stane osudným. Právě ony lži ho opakovaně přivádí do oněch nesnesitelně trapných situací. Být vyveden z míry někým vyhlížejícím nebo se chovajícím nestandartně, ať už jde o homosexuála, trpaslíka nebo bigotně věřícího, je celkem pochopitelné a omluvitelné. Brent i Millman se však věčné přetvařují až na práh ztráty konzistence se sebou samým. (To je také důvod, proč se Andy zdá být vždy mnohem sympatyčtější v přítomnosti Maggie, protože to je jedna z mála chvil, kdy svoje maskování odhodí.) - A vzplanou-li tu debaty o kvalitě sérií, chci se dopředu vyjádřit tak, že bych netvrdila o žádné že je lepší než ta druhá. Nicméně rozdíly mezi nimi existují. U neúspěšného a politováníhodného komparsisty z první série bylo úsilí se prodat jakýmkoli způsobem ospravedlnitelné. Jenže vytoužený, i když omezený, úspěch nastoupivší v druhé sérii nastartoval stále zjevnější „pobrentovštění“ Andyho Millmana. - Rick Gervais nás úspěšně mate v mazání hranic mezi svým životem a seriálovou fikcí, ale jedno je zřejmé, chybí-li ji jeho postavám upřímnost, jemu rozhodně nechybí. Bez geniální schopnosti pozorovat a až masochistické upřímnosti by seriály Office ani Extras nemohly vzniknout. (12.02.2008)

(Viděny všechny díly) „TV hvězda v depresích se upíjí k smrti." – „Ale, to neříkej. Nejsi hvězda a ty špeky tě zabijou dřív než pití.“ Po výborném Kanclu jsem už přece jenom čekal jistou úroveň zábavy. A té jsem se také k mému milému zjištění opravdu dočkal! Typ humoru je zmíněnému Kanclu velmi podobný, tudíž znovu vede vyžívání se v záměrné trapnosti a hluchých místech. Jejich nejčastější obětí je znovu hlavní hrdina v podání Gervaise, ale zatímco v předchozím seriálovém počinu si za ně mohl hlavně on sám, zde mu k nim výraznou měrou pomáhají jeho jednodušší a krapet slepičí kamarádka Maggie, a pak neschopný a hloupý agent Darren (Merchant prokazuje komediální talent nejen na papíře). Jenže pro tentokrát tvůrci vyrukovali s něčím speciálním, a to epizodním hostováním hvězd, které hrají sami sebe (a to s velkou chutí). Některé z nich jsem neznal, ale přesto mi vyloudily úsměv na rtech (asi nejvíc Ross Kemp). Jiné ano, z nichž jedna část mě pobavila hodně (Ben Stiller, Patrik Stewart, David Bowie nebo Chris Martin) a druhá dokonce maximálně (Kate Winslet, Orlando Bloom, Daniel Radcliffe či Ian McKellen… leckoho jistě překvapí „Legolas“, ale přece jenom, „ Winsletka“ se asi vyřádila nejvíc). Bez ohledu na rozvržení hvězd (na nich totiž jednotlivé díly vyloženě nestojí), první série měla trochu kolísavou kvalitu humoru (skvělé díly střídaly „jen“ nadprůměrně vtipné), v druhé se ta úroveň podařila více ustálit, ale zároveň se už přidal podstatně kritičtější tón. Ten pak dostane prostor ukázat se v celé své kráse v posledním bonusovém díle, který satirou (a z ní vyplývající určitou hořkostí) přímo překypuje, a přestože se divák stále místy slušně baví, Gervais s Merchantem už do tohohle světa (řekněme filmového či televizního showbusinessu) pořádně šijí a jistě ne každému, kdo se chce jen čistě pobavit, je tahle tendence po chuti. Hodnocení je tak na rozmezí 4/5*, nakonec ale dávám slabší plný počet, a to za tu osvěžující reflexi a sebeironii (tvůrců i jejich hostů). „Promiňte. Jen vám chci říct, že jste byl v té scéně skvělý.“ – „Děkuju, ale já tam jen stál a držel tuhle složku.“ – „Ale držel jste ji nádherně. Nespadla vám!“ (12.04.2015)

Zajímavý nápad a neotřelé zpracování dává tomuto seriálu rozhodně patřičnou originalitu, se kterou se nedokáže srovnat s pražádným seriálem. Dávám ale nakonec čtyři hvězdičky, protože humor samotný mě nedokázal pobavit natolik, jako u jiných seriálů. Je to zábava, to ano. Směju se, ale tak nenápadně, decentně. Prostě každý komik má jiný smysl pro humor. Ricky Gervais mě nedokázal uhranout v Kanclu, tak se divím, že během tohoto seriálu se bavím. Každý díl nabízí setkání s nějakou hvězdou filmového průmyslu, každý díl rozhodně stojí za to, protože celkově jich zas tolik není. A je to možná dobře. Alespoň si každého dílu dokážu vážit. Komparz je zajímavým vniknutím do natáčení velkých filmů, do života velkých hvězd, do života Hollywoodu a jeho problémy příjemně legrační formou. (7/10) (15.06.2008)

Skvělý Gervaisův humor na téma celebrit a slávy vůbec. První série bohužel výrazně převyšuje druhou - ta zápletka s Andyho komediálním seriálem mne moc nechytla. Líbilo se mi když se Extras odehrávaly převážně na place a Andy byl pouze v komparzu. Každopádně Ricky Gervaisovi ironičtější role Andyho Millmana sedí ještě více než role Davida Brenta v Office. Navíc mu v Extras výborně sekunduje Ashley Jensen - takový parťák v Office chyběl (Tim v Office Brenta spíš shazuje a Garreth je šplhoun / idiot). Díky Gervaisově aktuální popularitě se v seriálu objevily slavné herecké hvězdy a ty mají výborné scénky - obzvlášť Kate Winslet mě hodně pobavila, ale výborný byl i Patrick Stewart. I Radcliffe se mi líbil. (04.11.2010)